3 sezóny v pekle: fantazie jako poslední útočiště
Pokud mě paměť neklame, tak po roce 1989 nebyl v kinech český film, který by se dotýkal problematiky tzv. Třetí republiky. Onoho vratkého a otazníky opředeného období, v němž český a slovenský národ s úsměvem a písní na rtech přešel z Protektorátu do fabriky na lidské duše s rudou hvězdou nad branou.
Míra ochoty, se kterou dav kráčel vstříc světlým zítřkům a převlékal identitu jednotlivce za identitu mas, dodnes udivuje. Film Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle nejen že se pokouší vystihnout zjitřené ovzduší nastupující bolševické diktatury, ale především usiluje o portrét jednoho zápasu. Zápasu, v němž jde o svobodu básnické imaginace, o právo jednotlivce čelit davové vůli v době, která žádá poslušnost.
Osudy Ivana Heinze, kreslené na zvrásněné plátno let 1947 - 1949, se volně inspirují postoji, verši i zážitky Egona Bondyho, průkopníka literárního undergroundu. Tvůrci si vypůjčili stylizaci smělého a sebevědomého dandyho, který miluje skandál a velkohubost. Neštítí se v čase optimistických pohledů do utopické budoucnosti věnovat verše kvalitě své stolice a nejbanálnější všednosti, která je zamlčována ve jménu socialistického ráje. Heinz nejprve jako mnoho dalších podléhal ideálu marxistické revoluce, aby záhy poznal přízemní krutost její proletářské realizace.
Mašínův snímek otevírá lákavý průhled do života poválečné bohémy a inteligence. Bez hysterie zobrazuje plané řeči a přepjatá gesta, která únor 1948 usvědčil z vyumělkovanosti a naivity. 3 sezóny v pekle umně pracují s vytříbenými vizuálními metaforami, které svou dětskou surrealitou korespondují s hravou myslí hlavního hrdiny. Jemu je koneckonců film podobný nejvíc - sebevědomě nakročený, neurvale upřímný, překotný ve svých sděleních a gestech, horlivý v otevírání dalších a dalších témat. Lze mu tuto básnickou rozevlátost, esteticky zvěčněnou variabilní kamerou Karla Oskarssona, zazlívat? Určitě, ale stejně tak ji je možné vnímat jako nedílnou součást výpovědi. Zbraní umělce proti racionalitě totality je nepředvídatelnost imaginace.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s režisérem Tomášem Mašínem
Páteř příběhu tvoří romance mezi mladým Heinzem a libertinkou Janou. S živelným jiskřením je na plátně oživili Kryštof Hádek a Karolina Gruzska. Ačkoli se 3 sezóny v pekle postupem času nevyvarují schematismu a poněkud slevují ze vynalézavé vizuální metaforiky, neuráží laciností slov a předvídatelností činů. Dvě nepokojné duše lapené v zatuchlé epoše modráků a baretů se pod krustou známého příběhu vzdoru a pokusu o únik nevzdají proklamované umělecké vzpoury. Melodramatičnost osudu Jany a Ivana neústí do uvzdychané limonády o zapovězené lásce a ďábelsky zlé době, ale do buřičského výkřiku revolty - tentokrát na rozdíl od úvodu autentické, zaplacené krví a slzami.
Scéna, v níž Ivan při výslechu postaví proti ocelové pěsti dělnického lidu fantazii surrealisty, má v sobě krásu a provokativnost Bondyho totálního realismu. Obsahuje ono krajní gesto bytosti zbavené všeho mimo chatrný štít imaginace. Jeho pohnutka je univerzální: živelná touha bouřit se proti zažitým výkladům a monolitickým ideám jako nutná podmínka přežití. Je třeba neustále vyrušovat, zvedat ze židle. 3 sezóny v pekle s mladickým entuziasmem čechrají poklidné filmové prděníčko laskavého humanismu a chvalozpěvů na malého českého člověka. Díky za ně!
Hodnocení: 85%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
