Ad Astra: Brad Pitt zachraňuje svět a hledá emoce mezi Zemí a Neptunem

Brad Pitt ve filmu Ad Astra
Brad Pitt ve filmu Ad Astra

„Doufal jsem v akčnější práci,“ říká na začátku filmu Ztracené město Z badatel Percy Fawcett, když je vyslán pátrat po pramenu Amazonky. Jeho expedice nakonec v tři roky starém filmu Jamese Graye nabere docela jiné kontury a jeden z nejméně nápadných hollywoodských režisérů v něm oslavuje neutuchající lidskou touhu vydávat se za hranice známého. A to je jedno z témat, které se Gray vydal prozkoumávat i ve svém novém filmu, komorní sci-fi Ad Astra.

Protagonistou, který je přítomen v prakticky každém záběru, je elitní astronaut Roy McBride. Brad Pitt ho ztvárnil částečně jako typického amerického hrdinu, jakého si děti věší v pokojíčku na zeď, tuhle polohu ale výrazně tlumí jeho introspektivní komentáře. McBride je totiž možná obdivuhodným profesionálem, jehož tep nepřekročí ani v té nejnebezpečnější situaci číslo 80, emočně ale strádá. Se ženou jsou si vzdálení, a když se dozví, že jeho otec – který to v oboru dotáhl ještě mnohem dál – je nejenže naživu, ale možná i z okraje sluneční soustavy ohrožuje její samotnou existenci, přivede ho to k sebezpytování. A protože cesta k Neptunu je dlouhá, má McBride dostatek času si uvědomit, že mu vesmírné mise slouží spíše jako únikové cesty od jiných problémů.

Z filmu Ad Astra

Budoucnost v Ad Astra vypadá jaksi povědomě: na Měsíci jsou obchody nadnárodních řetězců, lidé přesunuli válčení i mimo Zemi a film neukazuje nic okázale futuristického. I komerční lety do vesmíru jsou dalším způsobem, jak obrat zákazníky. Chcete deku a polštářek? Zaplaťte. Vědecké rovnice zde navíc nahrazují rébusy lidské mysli a mise chladnokrevného hrdiny McBridea není ani tak o záchraně lidstva, jako o hledání toho, co je v životě opravdu podstatné – a s tím i nalezení vlastního klidu.

Ad Astra zvedá tep fantastickou scénou pronásledování mezi krátery Měsíce nebo záchranářským výstupem na opuštěnou vesmírnou loď, v komorních scénách však kopíruje analytickou odtažitost svého protagonisty. Ten postupně zjišťuje, že vesmír je spíše vězením než prostorem nekonečných možností – protože žádný objev a žádný pionýrský počin nemá pořádnou váhu, když ho nemáte s kým sdílet. A McBride si tak v osamění vesmírné lodi postupně uvědomuje, že vlastně nedokáže být bez lidí.

Z filmu Ad Astra

James Gray si vší intimitě navzdory drží i ve svém nejnovějším filmu diváky od těla, podobně jako to se svými blízkými dělá astronaut McBride. Motiv hledání mimozemské civilizace, které byla cílem mise jeho otce, zde ale spolu s chladnou stylizací celého filmu vcelku účelně podtrhuje myšlenku, že ještě než se vydáme do vzdáleného vesmíru, je dobré pojistit si blízkost milujících lidí. Náš tep to nutně nezvýší a pohled do nekonečné temnoty vesmíru si mnohem více užijeme.

Jak vidí režisér James Gray lidskou civilizaci v blízké budoucnosti? A vadí, že jeho film nepůsobí na emoce? Poslechněte si celou recenzi Viktora Paláka na nový sci-fi snímek Ad Astra.

Spustit audio

Související