Druhá část speciálního vydání Tribuny s architektem Adamem Gebrianem věnovaného nejlepším i nejošklivějším sportovním stavbám v České republice. Pozornosti nemůže ujít ani výjimečný kolosální stadion na Strahově, který dnes spojuje oba extrémy. Jak ho zvelebit? A proč se divák podle Gebriana na českých sportovištích cítí v duchu „buřty, pivo a nenávist“?
Nejoblíbenější stadiony Adama Gebriana v Česku? „Všechny tři jsou ruiny a jsou v mizerném stavu,“ přiznává. „Ale všechny tři mají potenciál být fantastické. Jen by si s nimi musel někdo dát práci,“ osvětluje, v čem ho fascinují. Jednou z takových staveb je Strahovský stadion v Praze, který co do plochy doslova zabírá světové prvenství. „Kohokoli ze zahraničí jsem tam vzal, nechápal, kde se to ocitl,“ říká Gebrian. „Je to fenomén. Do jisté míry skrytá věc, přestože je obrovská, je na kopci, je vidět odevšud, jsem si jistý, že většina z nás tam nikdy nebyla vevnitř,“ tvrdí.
Stadion pro tři sta tisíc diváků v současnosti pokrývají tréninková hřiště fotbalové Sparty. Gebrian ale navrhuje jiné využití. „Jeho budoucnost by měla být sportovní, měly by se tam konat různé druhy sportu, a když to přeženu, skoro jakékoli sporty,“ navrhuje. Nebrání se ani myšlence, aby zde fungovalo sto sportů zároveň.
Právě spojení sportu a otevřenosti pro co největší množství lidí představuje pro Gebriana hlavní problém v Česku. „Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, a to v prostředí, kde sport byl naprosto přirozenou součástí veřejného prostoru. Hráli jsme hokej na parkovišti a fotbal na louce, na nějakém plácku. A neexistovalo nějaké speciální dedikované sportoviště za plotem na klíč za peníze, kde jste zmizel z toho veřejného prostoru,“ kritizuje současnou podobu veřejných sportovišť.
První část speciálního dvoudílného vydání Tribuny s architektem Adamem Gebrianem je věnována sportovním stavbám ve světě – které stadiony jsou ty nejkrásnější? Dá se vůbec mluvit o něčem, jako je sportovní architektura? Co musí splňovat dobrý stadion a jak se proměňuje ráz sportovních stánků v průběhu let?
Vzhled profesionálních arén v Česku odráží hlubší společenské poměry. „Vždycky když nakouknu na sektor hostí a vidím ty dráty a ostny, které to oddělují, tak mi to ukazuje, jak ta naše kultura společného dívání se na tyto věci je poměrně nízká,“ tvrdí. Pozitivní příklady vidí v zahraničí. „Záleží na tom, jak se cítíte. Když jsem odcházel z Nou Campu a šel jsem do města s tím davem osmdesáti tisíc lidí, tak to bylo strašně příjemný. Nálada byla bezvadná, hlavně když se vyhraje,“ dodává.
Proč mají malá česká města ve sportovištích navrch nad opulentními fotbalovými stadiony? V čem zaostává sparťanská Letná i slávistický Eden? Proč české stadiony neumí nalákat diváky? A jak podněcují diváky k nenávistné kritice? To vše a mnohem víc vysvětluje v druhé části speciálního vydání Tribuny o architektuře sportovišť Adam Gebrian.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
