Adéla Paulík Lichková

Covidová doba přinesla více obtíží nejen dospělým, ale i dětem. Častěji se potýkají se sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy, sebevražednými myšlenkami i pokusy. 

Kousání nehtů a patologické škrábání obličeje vypadá jako nepříjemný, nicméně neškodný zlozvyk. Bohužel to ale není pravda.

V souvislosti s dospívající a čerstvě dospělou generací se mnohdy mluví o vyšším výskytu úzkostných a depresivních symptomů. 

V psychiatrické nemocnici jsou na Vánoce dvě výrazné skupiny pacientů – ti, kteří se léčí nějakou dobu (a nemohou být se svými blízkými) a pak ti, které ten den přijímáte. 

Průzkumy naznačují, že s covidem přišel i nárůst úzkostí mezi lidmi. Místo rakoviny se teď lidé častěji bojí právě covidu a toho, jaké dopady na ně nemoc bude mít.

Když se mluví o lidech bez domova, často přijde řeč i na téma duševních nemocí. 

Zuzanin příběh jsem poprvé četla před pár lety v knize Hra na pavoučka. Moje pozvání na rozhovor do Diagnózy F tenkrát odmítla.

Když lidé slyší hlasy, nemusí to být vždy spojeno s duševní nemocí, mnohdy to ukazuje na prožité trauma.

Zatímco být šťastný a radostný je trendy, o smutku se tak často nemluví. Někdy se může smutek mísit s úlevou a někdy nás dovede i k radosti. 

Prožívání radosti ovlivňuje nejen naše duševní, ale i zdraví fyzické. Schopnost prožívat radost je částečně daná geneticky, pokud jsme ji ztratili, můžeme ji vypěstovat.