Afroameričané hledají jinou realitu. Proto afrofuturismus žije

Původní koncept afrofuturismu je pořád přitažlivý, důkazem toho je třeba fakt, že se jeho neoficiální zakladatel a myšlenkový guru Sun Ra letos objeví na katovickém festivalu OFF. Sun Ra, který zemřel v roce 1993 a podle svých vlastních slov se tak vrátil na Saturn, samozřejmě do Polska dorazí v zastoupení svého stále fungujícího Sun Ra Arkestra. Vystoupení jeho orchestru, který nedávno zahrál i v Praze, je dnes spíše retro atrakcí, zájem o jeho hudbu ale svědčí o tom, že myšlenka přežívá dál. Původní afrofuturistická estetika, která je průnikem utopických sci-fi ideálů a okouzlení starověkem, ale pokračuje i v nové, modifikované podobě. Jako každá velká myšlenka neumírá, ale přizpůsobuje se času.

Důvod je jednoduchý – postavení Afroameričanů se od poloviny minulé století, kdy afrofuturismus začal vznikat, příliš nemění. V atmosféře úmrtí Trayvona Martina, Erica Garnera nebo Michaela Browna a v době, kdy je svět otřesen tragédií v charlestonském kostele, má stále víc afroamerických umělců potřebu hledat útěk ze západní civilizace, která na ně pohlíží jako na méněcenné. Postpunkový objev Algiers, superhvězda světového rapu Kendrick Lamar nebo angažované duo Run The Jewels se odvolávají na kazatele a aktivistu Malcolma X a touží svůj osud změnit. Spousta jiných hudebníků ale uplatňuje strategii eskapismu a vytváří si vlastní fikční světy, ve kterých barva kůže o ničem nerozhoduje.

Afrofuturismus 2.0, jak můžeme pokračování původní myšlenky nazvat, samozřejmě operuje s technologiemi a za ono idealizované místo, kde každý stojí na stejné startovní čáře, považuje kyberprostor. Ten byl ostatně svobodou vyjádření a odstřižením se od systému od začátku definován.

Afrofuturismus získal svoje jméno až v roce 1993, a to díky eseji Marka Deryho Black To The Future. Zhruba v té době se zároveň začala rodit hudba, která navazovala na tvorbu Sun Ra, Milese Davise nebo George Clintona. Mysteriózní techno dvojice Drexciya rezignovala na útěk do vesmíru a útěchu hledala na dně oceánu, kam umístila civilizaci založenou těhotnými černými ženami shozenými do vody z otrokářských lodí. Konceptuální album Neptune’s Lair, které detroitská dvojice vydala v roce 1999, patří dodnes k základním stavebním kamenům „nového“ afrofuturismu.

Janelle Monáe ‎– The ArchAndroid |foto: Bad Boy Entertainment

Jiným způsobem, tedy především vizuálními odkazy, navazuje na afrofuturismus třeba zpěvačka Janelle Monáe. Ta na obalu své pět let staré desky The ArchAndroid pózuje v kostýmu, který připomíná kosmický skafandr a starověkou vladařskou korunu zároveň. V něčem podobném se často ukazoval i Sun Ra, který imitoval egyptské faraony a připomínal tak, že v minulosti existovala černá civilizace, která byla schopná vládnout světu. V podobných oblecích bývala často k vidění třeba i neosoulová diva Erykah Badu, zpěvačka a rapperka Santigold nebo R&B zpěvačka Solange.

Přestože prvky afrofuturismu dnes můžeme najít i v mainstreamovém popu, za současné myšlenkové centrum můžeme označit nezávislý kalifornský label Brainfeeder. Ten provozuje producent Steven Ellison, který je ostatně s první vlnou spjatý i pokrevně – jde totiž o prasynovce jazzové revolucionářky Alice Coltrane. Ellison, který už téměř deset let vystupuje jako Flying Lotus, ve své hudbě kreativně promíchává jazzové vlivy s nejnovějšími podobami urban music a ve stejném duchu se snaží vést i svůj label.

Značka, která už svým jménem vyvrací domněnku, že černá hudba vždy působí především na tělo, a ne na mozek, sdružuje celou řadu hudebníků, které můžeme považovat za afrofuturisty. Patří mezi ně basista Thundercat, který má aktuálně na kontě čerstvě vydané EP The Beyond / Where The Giants Roam, nebo jazzový saxofonista Kamasi Washington, který svým opulentním trojalbem The Epic pomohl vrátit jazz zpět na stránky hudebních časopisů. Na obalu desky pózuje po vzoru Sun Ra se svým nástrojem přímo ve vesmíru, což je jen dalších ze zjevných důkazů toho, že touha po mimozemské africké diaspoře je zpátky. Fakt, že se Kamasi Washington i Thundercat podíleli na letošní oceňované desce Kendricka Lamara To Pimp A Butterfly, zase dokazuje, že afrofuturismus zůstává pevně ukotvený v neutěšené realitě.

Ne všichni hudebníci se ale k afrofuturismu hlásí dobrovolně – rapové duo Shabazz Palaces prostřednictvím své poslední desky Lese Majesty vzkázalo, že afrofuturismus je minulost, spíše to ale připomíná odpor, který měla většina krautrockových hudebníků k samotnému označení krautrock. Shabazz Palaces se snaží neohlížet se nazpátek a naplňovat přísně futuristickou estetiku, angažovanost a téma utopických civilizací jsou jim ale stejně blízké jako jejich předchůdcům. Díky použití netradičních nástrojů a nekompromisnímu promíchávání rapu s experimentální hudbou se sice Shabazz Palaces pohybují ve vlastním žánru, afrofuturistická inspirace je ale u nich zjevná.

Thundercat |foto: Ninja Tune

Obě dlouhohrající alba Shabazz Palaces vyšla na dříve striktně kytarovém labelu Sub Pop, pod kterým vydává i dvojice THEESatisfaction, která získala smlouvu po hostování na debutu Shabazz a při skládání hudby vychází z podobných pozic. Sub Pop je tak trochu nepravděpodobnou výspou současného afrofuturismu, který je v roce 2015 podobně aktuální jako v druhé polovině 60. let, kdy byl zavražděn Malcolm X nebo Martin Luther King. Tehdy boj o práva rasových menšin hořel nejintenzivněji.

Že je afrofuturismus stále aktuální, je vlastně špatná zpráva. Znamená to, že civilizace, ve které by o postavení člověka nerozhodovala jeho rasa, je stále stejně utopická jako v době, kdy Sun Ra nebo George Clinton odpalovali svoje imaginární kosmické rakety. Každá utopie má ale alespoň drobnou šanci, že se někdy otiskne do reality.