Ahoj, co tě trápí? Sidewalk Talk pomáhá s úzkostmi kolemjdoucím na ulici

8. listopad 2017
ve městě - smutek - samota - podzim

Na chodníku frekventované ulice v centru americké Atlanty si čtyři dobrovolníci rozložili několik židlí. Vedle nich postavili ceduli s nápisem „naslouchání zdarma“. Teď trpělivě čekají, kdo z kolemjdoucích překoná ostych, sedne si k nim a řekne, co ho trápí. Jsou připravení mu poskytnout pohotovostní dávku empatie. Projekt Sidewalk Talk zkouší odvážný způsob, jak z rušných ulic velkoměst odstraňovat pocit samoty. Užitečný nápad, nebo jen atrakce ve veřejném prostoru?

„Jsem přesvědčená, že za psychické zdraví našeho okolí neseme zodpovědnost všichni,“ říká Traci Ruble, americká psycholožka, která se před dvěma lety rozhodla, že svou terapeutickou kancelář přesune do ulic. Donutilo ji k tomu trauma z masakru na základní škole v Sandy Hook, po kterém chtěla pomoci znovu vybudovat sousedské komunity. Její kolegyně Lily Sloane si od pouličních stánků s empatií zase slibovala, že pomohou šířit povědomí o psychických nemocech.

Na rozkládací křesílka projektu Sidewalk Talk brzo usedli první kolemjdoucí – čerstvé vdovy, rozešlí milenci, ale i lidé, kteří místo svých smutných příběhů vyprávěli o štěstí. Atlantská spolupracovnice týmu Sidewalk Talk Marian Davis před nedávnem poslouchala mladou matku, která se do města čerstvě přistěhovala. Měla za sebou náročný vztah, ale popisovala, jak si při péči o dítě dokázala v novém městě najít dobrou práci. „Než odešla, poděkovala mi, že se mohla podělit o svůj příběh. Byla vděčná, že ji někdo ocenil,“ řekla Marian Davis webu CityLab, který o projektu Sidewalk Talk informoval v polovině října.

Ministerstvo zdravotnictví varuje

Úspěch pouličních naslouchačů Sidewalk Talku, který dva roky po svém vzniku začal působit v dalších třiceti amerických městech a deseti zemích světa, souvisí s civilizačním zabijákem, o kterém se začalo mluvit docela nedávno. „Samota je v USA nebezpečně rozšířeným jevem. Trpí jí více než čtyřicet milionů dospělých lidí,“ píše CityLab. Odkazuje se přitom na několik studií, které tvrdí, že „samota a sociální izolace můžou být pro zdraví člověka větší hrozbou než obezita nebo kouření“.

Na rozkládací křesílka projektu Sidewalk Talk brzo usedli první kolemjdoucí – čerstvé vdovy, rozešlí milenci, ale i lidé, kteří místo svých smutných příběhů vyprávěli o štěstí

Mini verzi pouliční naslouchárny jsem si vyzkoušel na chvíli zřídit  i já – v sychravé, listopadové Praze. Riegrovy sady zely prázdnotou, a  jestli se dnes někdo rozešel, určitě nešel brečet na lavičku, říkal jsem si. Narazil jsem ale na pejskaře i jiné kolemjdoucí a nestačil se divit. Jejich neštěstí by člověk nikomu nepřál. „Je mi smutno, protože mi zemřel manžel. Je to rok a furt to není vono,“ řekla mi paní Ludmila s německým špicem na vodítku, „Ještě že mám psa, můžu s ním chodit na procházku.“ Sidewalk Talk se jí ale nelíbí. Nechtěla by se prý se svým neštěstím vystavovat. „Nepomůže mi nic. Musím žít dál, co jinýho dělat. To víte, co člověk může chtít v sedmasedmdesáti letech.“ Stejně to vidí i pan Václav. „Nejvíc smutno mi bylo, když můj syn přišel o život. Rozumět mi může jenom někdo, kdo to sám prožil. Stačí vám to takhle?“ ptá se starý pán v baretu, než pokračuje v cestě na rušné Václavské náměstí.

Je mi smutno, pane doktore

Velkoměsta pocit samoty ještě zesilují, tvrdí CityLab. Rozrůstají se o neuzavřená předměstí a nepřibývá míst, kde by se lidé mohli v klidu setkávat a navazovat kontakty. Indikátorem samoty mohou být i čísla jednočlenných domácností, která rostou i u nás. Data Českého statistického úřadu ukazují, že se od 70. let absolutní počet sólo domácností u nás téměř zdvojnásobil. „Myslím, že to byl rok 2002, kdy podle statistik nastal zlom. Ukázalo se, že většina obyvatel planety žije ve městech. Rozpadly se sousedské vztahy,“ říká psychoterapeut Jaroslav Jirman.

Jak se žije v jednočlenné domácnosti? Čas na noční šrumec, ale i samota

03686648.jpeg

Nejsou nutně single, v domácnostech ale žijí sami. Jejich počet ve společnosti se zvyšuje už od sedmdesátých let, nejrychleji přibývá ve věkové kategorii 30 až 39 let. Proč se objevují sólisté, jak bydlí a co znamenají pro společnost? A jakým způsobem si budují vlastní domov? Zjišťuje to sociologická publikace akademiků z Masarykovy univerzity v Brně – Sami doma.

Mít souseda podle něj znamenalo jistotu, že tu vždy bude někdo konkrétní, kdo je ochotný naslouchat. Kdo nemá dobré sousedy, ani možnost získávat nové přátele, ani peníze na odbornou terapii, jsou nejčastěji staří lidé. Proto často zoufale hledají pomoc u praktických lékařů, myslí si Jirman. „Doktor bývá jediný člověk, kterého zajímá, co osamocené lidi bolí nebo trápí. Víc než pro léky si tam chodí pro slovo.“

Sananim proti samotě

Právě takovým lidem by pouliční stánky proti samotě mohly pomoci. Každého ale neuspokojí. „Bude je navštěvovat pouze určitý typ lidí. Pro někoho je to nevkusné, další vyžaduje důvěryhodnost, někdo odbornost. A pak jsou lidé, kteří chtějí chodit pouze ke známému psychoanalytikovi pravidelně vystupujícímu v televizi, protože se pak budou cítit hodnotněji,“ říká Jirman. Sám má zkušenosti  z práce v terénu z dob, kdy pracoval pro Sananim, neziskovou organizaci, která pečuje o drogově závislé. Terénní služba Sananimu poskytovala svým klientům čisté injekční stříkačky, také jim ale pomáhala navázat kontakt s dalším zařízením, kam si závislí mohli zajít pro další pomoc.

Sidewalk Talk funguje na podobném principu. „Neděláme terapii na ulici. Vynášíme pouze jeden z jejích nejefektivnějších nástrojů mezi lidi,“ připomněla autorka projektu Ruble deníku Washington Post. „Snažíme se, aby to zůstalo jednoduché. Chceme prostě naslouchat a dát lidem pocit sounáležitosti. Vztahy nás udržují v kondici.“

Skeptičtějším kolemjdoucím může Sidewalk Talk připadat jako povrchní městská atrakce. Jako osvětová kampaň o civilizační chorobě jménem samota ale může sloužit dobře.

Další články autora