Akceschopnost nade vše. Novinářky jsou hlavně varováním pro mediální provoz

20. duben 2022

„Možná jsem měla v ruce všechna esa, jaká hra se ale vlastně hrála?“ přemýšlí v expozé románu Lízni si a hrej od americké spisovatelky a publicistky Joan Didion hlavní hrdinka. Kniha devíti rozhovorů s názvem Novinářky od redaktorky a moderátorky České televize Lindy Bartošové představuje deset důležitých žen z českých médií i jejich kariérní trumfy. Ukazuje taky ale, že o zákonitostech pomyslné mediální hry se v newsroomech nejspíš příliš nediskutuje.

Podle autorčiných vlastních slov má kniha za cíl zprostředkovat mladým zájemkyním o novinařinu ženskou zkušenost z českých redakcí. Spolu s tím ale nakonec přináší všem ostatním čtenářům taky alarmující obraz o realitě tuzemského mediálního provozu i zprávu o úrovni české veřejné debaty o ženském životě.

Z devíti rozhovorů v knize sálá vyčerpání. Sama Bartošová na ní pracovala těsně před tím, než si vzala veřejně probírané půlroční volno, které zdůvodňovala blížícím se vyhořením a zdravotními problémy. Její respondentky líčí podobné zkušenosti. Sportovní redaktorka České televize Barbora Černošková se orosí, když si má představit, že by se její dcery rozhodly dělat stejnou práci. Zakladatelka internetové televize DVTV Daniela Drtinová popisuje problémy s otěhotněním způsobené stresem. Petra Procházková zase vypráví o tom, jak její máma onemocněla rakovinou a dceři zapřažené v náročném tempu válečné novinařiny o tom radši ani neřekla. A šlo by pokračovat.

Čtěte také

Mediální výzkumnice Johana Kotišová, která se zabývá mimo jiné třeba psychikou novinářů, ve své práci mluví o nebezpečí ideologického cynismu, který popisuje jako „ztrátu schopnosti cítit v zájmu schopnosti pracovat za všech okolností“. Novinářky Lindy Bartošové vysílají smutnou zprávu, že právě to považuje mediální svět za nejvyšší z kvalit a na skutečný vrchol pustí jen ty, kdo se dovedou dostatečně zapřít. Lenka Kabrhelová pracuje na vysoké obrátky i přes pocity osamění. Libuše Šmuclerová při policejním zátahu v redakci ztratí mateřské mléko. Všechny ale musí jet dál, jako by se nechumelilo.

To se odráží i na tom, jak respondentky reflektují otázky spojené právě s ryze ženskými tématy. Zkušenosti se sexuálním obtěžováním často hrdinsky smetou ze stolu, problémy s kloubením mateřství a pracovního života odbývají tvrzením o tom, že „ženy prostě nemůžou mít všechno“.

S vědomím toho, že zakladatelky a výrazné představitelky ženského hnutí v českých zemích byly historicky právě novinářky, ať už jde o Elišku Krásnohorskou, Františku Plamínkovou nebo třeba Milenu Jesenskou, se tahle prohlášení ale čtou opravdu těžko. Na prostoru velmi osobních vyprávění se tu totiž znovu ukazuje, že po sametové revoluci jsme kontinuální debatu o ženských právech – včetně jejích výdobytků, jakými byly třeba podpůrné rodinné politiky, hodili za hlavu jako něco směšného a nepodstatného. A že v důsledku se různé těžkosti ženského života začaly jevit jako neřešitelné.   

Péči o slabší a vztahům mezi muži a ženami, ať už doma nebo na pracovišti, se v posledních třiceti letech prostě neslušelo příliš přikládat pozornost a jednu celou generaci novinářek a novinářů takové přemýšlení zformovalo. Nejexponovanější a nejvzdělanější ženy téhle generace, které excelentně pracují s informacemi třeba o dění v politice, pak ale v knize při diskuzi o rodinném životě často přechází do roviny banálního zobecňování. Třeba jako Petra Procházková, když zarputile tvrdí, že muži nemají vlohy pro zajišťování chodu domácnosti.

I dělba domácích prací je ale přitom věc, o kterém se dá bavit na úrovni. Lámat si hlavu nad tím, jestli mají matky víc buněk na péči o děti, je jako snažit se rozdělat oheň za pomoci tření dřívek, zatímco v kapse máme zapalovač. Věda ví, že je to hloupost, že žena není primární pečovatelka od přírody, že jde o společenskou normu, která se ustanovila v období industrializace, a jako s takovou je s ní potřeba pracovat. Bůhvíproč si ale česká veřejná debata v některých otázkách vystačí s pouhými mýty. 

V kontrastu s tím je pak opravdu tristní, že Apolena Rychlíková, která jako jediná z respondentek třeba právě téma péče kvalitně pokrývá a má k jeho popisu i znalosti, se nemůže ve veřejném prostoru zbavit nálepky levicové aktivistky a čelí neustálému zpochybňování své práce.

Je to paradoxní. Právě akutní nedostatek péče na mnoha úrovních se napříč knihou ukazuje jako tak do očí bijící problém, že by z něj klidně mohl být podtitul publikace. Péče o vlastní duševní a fyzické zdraví respondentek je zanedbaná. Zástupkyně nejmladší generace novinářek Hana Řičicová a Andrea Procházková popisují, jak jim při jejich práci chybí mentorství. Sama Bartošová se dotýká problému absence vzájemné péče mezi kolegyněmi. Možnost pečovat o rodinu a zároveň pracovat je tu odkázaná na zvůli nadřízených. A nakonec – péče není relevantní zpravodajské téma ani pro redakce při sestavování programu, jak se ukazuje v rozhovoru se Světlanou Witowskou, když říká, že je problém, aby zprávy nebyly samá bitka a tvrdý chlap.

Novinářky jsou důležitý studijní materiál, realitu redakcí zprostředkovávají v úplně novém světle širokým řadám čtenářek a čtenářů, první tisk se prodal v rekordní rychlosti. Snad ale nebudou sloužit ani tak jako inspirace k tomu položit své vlastní zdraví i osobní život na oltář novinařiny, ale spíš jako motivace chtít pro sebe i své okolí víc. Hry není potřeba jen vyhrávat, důležité je i proměňovat jejich pravidla.

Které české novinářky stály u zrodu ženského hnutí v českých zemích? A proč se v českém mediálním prostředí nemluví o péči? Poslechněte si celý příspěvek.

Spustit audio