Aktivistka Kasha: Když je člověk gay v Ugandě

4. březen 2014

V Evropě aktuální nálady gay a lesbickým párům spíše přejí – někde už mohou uzavírat i manželství. Mimoevropské regiony se ale k odlišné sexuální orientaci mnohdy staví nepřátelsky. V africké Ugandě je homosexualita ilegální a homofobní nálady vyústily v návrh zákona, který třestá homosexualitu smrtí.

Jak se v takové atmosféře ugandským gayům a lesbám žije, o dokumentu Říkejte mi Kuchu a jiných ožehavých tématech je řeč v rozhovoru s aktivistkou Kashou Jacqueline Nabageserou.

Jako aktivistka za práva LGBT komunity v Ugandě cestujete po světě, momentálně jste v Praze jako členka poroty Václava Havla na festivalu Jeden svět. Užíváte si tyto pobyty mimo Ugandu, anebo jste myšlenkami pořád tam?
Snažím se si to užít, poznávám nové země a podnebí, i když opravdu nemám ráda chladné počasí. Ale zároveň nemůžu zapomenout, co na mě čeká, až se vrátím domů. Když mám být konkrétní, tak například dnes soud v Ugandě projednává náš případ, nemůžu na to nemyslet. Zůstávám nohama na zemi a neustále si uvědomuju, že doma to není bezpečné. I když cestuju po světě, mám to pořád na mysli.

Jaká je aktuální situace s antihomosexuálním zákonem?
Je pořád stejná. Projednávání zákona v parlamentu je na prvním místě, takže kdykoliv může dojít k debatě o jeho schvalování. Tentokrát má velikou podporu opozice i vládnoucí strany, je teda veliká šance, že bude uzákoněn.

Informace o dění v Ugandě v souvislosti s antihomosexuálním zákonem obletěly celý svět. Očekávali jste to, nebo pro vás bylo překvapením, že se svět zajímá o to, co se děje v Ugandě s LGBT komunitou?
Roky jsme si budovali celosvětovou síť, navštěvovali organizace, které se věnují stejným věcem, se kterými se teď potýkáme my. Hodně jsme se od nich naučili, jak to překonaly před čtyřiceti nebo šedesáti lety. Díky této síti spřízněných organizací nejsme překvapeni, že ty informace obletěly celý svět. Musím ale říct, že ta podpora je ohromující, a to nás dělá mnohem silnějšími, když vidíme, že svět není zticha, že se zajímá o to, co se děje v Ugandě, ale i jinde ve světě. Představme si, že v zemích, kde je situace vyřešená, kde je být homosexuálem legální, kde můžou tito lidé uzavírat sňatky či registrovaná partnerství, by si jen užívali svého pohodlí. Oni si uvědomují, že za svobodu se musí bojovat. Ta ohromující podpora sehrává velkou úlohu v našem boji s tímto zákonem. V naší zemi si všichni uvědomují, že to sleduje celý svět, že když porušíme mezinárodní standardy týkající se lidských práv, může se to začít řešit na politické rovině.

Takže ugandské vládě záleží na názoru zvenčí?
Já vím, že jim na tom záleží, i když někdy se snaží o opak. Uganda je součástí „globální vesnice“ a vláda ví, že by to mělo důsledky, kdyby se otevřeně postavili proti jedné skupině lidí. Ale zase na druhé straně mají potřebu světu demonstrovat svou nezávislost, že si můžou ve své zemi dělat, co chtějí.

02849834.jpeg

V Ugandě převažují lidé věřící, ať už jde o katolíky, protestanty nebo muslimy. V těchto dnech probíhá konkláve volící nového papeže. Myslíte, že může nový papež situaci ve vaší zemi ovlivnit? Ať už v pozitivním či negativním slova smyslu.
S podporou nového papeže po pravdě moc nepočítám. Víme, jaká je byrokracie v katolické církvi a že nezvolí nikoho, kdo půjde proti tomu, čemu církev sama věří. Nevěřím, že by zvolili nekonzervativního papeže. Potřebují někoho, kdo vylepší image katolické církve. Proto mě moc netrápí, co se děje ve Vatikánu. Byli jsme svědky toho, jak se Vatikán opřel do používání kondomů, jak byl silně proti stejnopohlavním svazkům, jak se staví k ženským právům... Když byl antihomosexuální zákon projednáván poprvé, katolická církev vystoupila s prohlášením, že namísto zabíjení by nás měli léčit. To byla jediná věc, co k tomu řekli. A přitom tenhle zákon není vůbec potřebný, protože naše právo zakazuje jakýkoliv projev homosexuality. Místo toho, aby se proti tomuto zákonu ostře postavili, doporučili nám, abychom se šli léčit, jako bychom byli nemocní. Proto se o dění ve Vatikánu vůbec nezajímám.

Ptal jsem se i proto, že v prosinci mluvčí ugandského parlamentu Rebecca Kadaga, která taky podporuje antihomosexuální zákon, dostala jakési požehnání od samotného papeže.
Rebecca byla vždy veřejně činná osoba. Stala se mluvčí ugandského parlamentu jako první žena vůbec, má hodně následovníků. Já sama jsem ji podporovala, aby tuto funkci dostala a tím podpořila ženské hnutí. A to, že dostala požehnání od papeže... Je katolička a který katolík by nechtěl dostat požehnání? Ale politicky to moc neznamená, neměla u papeže žádné zvláštní přijetí, prostě tam byla ve správný čas. Co se ale týká toho zákona. Rebecca Kadaga je mluvčí a to, že na podporu zákona vystoupila, jí nepřísluší. Měla by zůstat neutrální.

Nemyslíte si, že by bylo dobré vyvinout na katolickou církev tlak, aby k situaci v Ugandě zaujala jasné stanovisko?
Samozřejmě, tlak je nevyhnutný a snažili jsme se o to prostřednictvím náboženských skupin z celého světa, se kterými jsme ve spojení. Uvědomujeme si, že katolická církev má v celém světě ohromné množství zastánců. Mělo by to velký dopad, kdyby církev vydala jakékoliv pozitivní stanovisko ke gay otázce. Víme, není to lehké, hodně by tím ztratili, ale měli by změnit svůj postoj, ujasnit si své hodnoty, v co věří. Je to ale polická záležitost uvnitř církve. To bude určitě na novém papeži, ale i když se o to moc nezajímám, vím, že jsou ve hře různá jména – například kardinál z Ghany Peter Turkson, který by se mohl stát prvním africkým papežem, už ale taky veřejně vystoupil s prohlášením, že gayové jsou zlo...

Jak se k tomu staví ostatní náboženské skupiny? V dokumentu Říkejte mi Kuchu jsme viděli anglikánského biskupa, který vás podporoval a následně byl exkomunikovaný.
Vystoupit v Ugandě na podporu homosexuálů rovná se polické sebevraždě. Vidíme to i u právníků, kteří nás zastupují u soudu. Jsou neustále napadáni. I tento biskup zaplatil vysokou cenu, protože veřejně vystoupil na naši podporu. On projevil svou náklonnost a lásku otevřeně, ale existují i tací, kteří nás podporují řekněme undergroundově, neveřejně. Nemůžeme je nunit, aby to udělali otevřeně, i když jsou to často veřejně činné osoby. Jsme v situaci, kdy přijímáme podporu v jakékoliv formě. Byli jsme svědky, jak muslimové využili jejich svátek Íd, kdy mluví o lásce, míru, k tomu, aby odsoudili homosexualitu. Jednou dokonce pronesli, že by měli být homosexuálové přemístěni na ostrov a ponecháni tam až do smrti. Katolíci, protestanti, anglikáni, muslimové a další se překvapivě spojili, protože mají aspoň jednu věc společnou. Je to zvláštní. Moje země je velmi pobožná, proto náboženství hraje velkou roli i v politice.

02849831.jpeg

Vy věříte v Boha?
Věřím, že tam nahoře někdo je, všemohoucí. Jsem rozená protestantka, ale do kostela už nechodím, radši se k němu či k ní modlím sama.

Dovolím si být trochu osobní. Jaké to je narodit se jako lesba v Ugandě? Měla jste o tom nějaké informace jako dítě nebo jako dospívající žena?
Ne. Poprvé jsem slyšela slovo lesba, když mi bylo sedm, protože moje učitelka řekla, že mám lesbické tendence. Nevěděla jsem, co to znamená, takže jsem se o to nezajímala. Jen mě trápilo, že řekla, že budu muset odejít z Ugandy. V sedmi letech jsem si nedokázala představit, kam bych sama šla, bez své rodiny. Nezajímala jsem se o to až do doby, kdy jsem byla na univerzitě. Vyhodili mě z mnoha, ani nevím, kolik jich bylo. Až když jsem byla v posledním ročníku, tak jsem si říkala, že bych měla zjistit, proč mě to celou tu dobu pronásleduje. Tehdy jsem poprvé četla o homosexualitě a zjistila, že je to v mé zemi ilegální, vůbec jsem o tom neměla ponětí. Já jsem si prostě žila svůj život jako otevřeně homosexuální osoba. Byla jsem překvapená, když mi potom říkali, jak jsem mohla takto žít a nevědět o tom, že je to ilegální. Ale já jsem to doopravdy nevěděla. Ani mě nenapadlo, nepřišlo mi to nijak zvláštní, že se mi líbí ženy. To, že je to ilegální, jsem si tehdy přečetla na internetu v kavárně a říkala jsem si „proč“? Zjistila jsem, že to není jenom v Ugandě, ale i v jiných afrických zemích. A tak jsem si řekla, že se s tím musí něco udělat. A tak jsem začala tyto věci studovat.

To byl tedy ten moment, kdy jste se rozhodla stát se aktivistkou?
Uvědomila jsem si, že je ilegální být tím, kým jsem, a že s tím musím něco udělat. Byla to doba, kdy jsme se potkávali s přáteli v barech, popíjeli a mluvili o sexu, ženách. A pak najednou uveřejnili naše fotografie v novinách s výzvou, že máme být oběšeni. Lidi na nás čekali uprostřed noci před domem a napadali nás. Mnoho z nás bylo fyzicky napadených, znásilněných. Proto jsem si řekla, že nebudu jen tak sedět, že musím něco dělat. Mnoho z nás žilo normální život, chodili jsme do škol, měli milující rodiče, domov. Proto jsem nakonec jenom já a jedna moje kolegyně vyšly s tímto ven, abychom něco změnily. A tak začala fungovat má organizace.
Spojili jsme se s mnoha lidskoprávními organizacemi, kontaktovali jsme spolky za práva žen. Samozřejmě mnozí nás od toho zrazovali a říkali nám, že jsme lesby jenom proto, že si nemůžeme najít přítele. Pamatuju si na situaci, kdy člen ugandské lidskoprávní komise řekl jedné mé kolegyni, že je lesba jenom proto, že se bojí mužů. Nabízel jí svého syna, že pak už nebude lesba. Na začátku to nebylo teda vůbec snadné, napadali nás a přitom jsme se musely objevovat v médiích.

Tehdy zabili jednu lesbu na škole, byly toho plné noviny a lidi si říkali, že je to dobře, že aspoň jedna z nich je mrtvá. Museli jsme něco udělat, aby se vědělo, že existuje nějaká lesbická organizace, protože jsme samy odsuzovaly ženské hnutí a vládu. Bylo to těžké a pořád je, minulou sobotu znovu uveřejnili naše fotografie v novinách. Mnoho z nás už se tam předtím objevilo, ale některé za sebou nemají ani veřejný coming out. A samozřejmě hned v pondělí jednu z těchto kolegyň na ulici zmlátili, za denního světla. Problémem je, že homofobie a nenávist je podporovaná státem. Lidé, co toto páchají, vědí, že právo je na jejich straně.

02849833.jpeg

Jak probíhal váš coming out v rodině?
Bohužel, já jsem coming out nezažila, vždy jsem žila otevřeně svůj život, aniž bych věděla, že být gay je nelegální. Když řekli rodičům, že jsem lesba, tedy že mám lesbické tendence, moje máma reagovala, že jsem jenom tvrdohlavá, že to skončí. Neměla jsem šanci sednout si s rodiči a říct jim, že jsem lesba. Ale ne každý z mých přátel nebo kolegů to měl tak lehké, mnoho z nich dotlačili do manželství, nebo je vyhodili z domu, protože zahanbili celou rodinu... Co je ale nejhorší, že některé rodiny zorganizovaly znásilnění, nerada ten výraz používám, jedná se o takzvané léčivé znásilnění. A to všechno v rámci rodiny! Toto jsou příběhy, které zaznamenáváme a používáme pak u soudu.

V dokumentu Říkejte mi Kuchu vystupuje jako jedna z hlavních postav LGBT aktivista David Kato, kterého v průběhu natáčení zavraždí. To je samozřejmě velmi smutné, pomohla ale Davidova smrt k tomu, aby se LGBT komunita spojila a stala se silnější?
Davidova smrt měla na komunitu silný dopad. Negativní i pozitivní. Samozřejmě jsme přišli o Davida, který se už nikdy nevrátí. Jeho odkaz tu ale pořád zůstává. Hodně lidí ale dostalo strach, radši se stáhlo do ústraní. Na druhé straně jsme si ale uvědomili, že nastala doba, kdy musíme být sjednocení, držet se za ruce, nepřestat bojovat. Informace o Davidově smrti byly ve všech médiích, v televizi, na všech kanálech. Hodně z nás se v těch reportážích objevilo, takže někteří přišli o práci, někteří museli odejít z domu nebo se přestěhovat z místa, kde bydleli. Stalo se i to, že dům podpálili. Zvýšil se i počet sebevražd.

Po Davidově smrti se stalo hodně věcí. Lidi mi říkali, ať jim už nikdy nevolám, abych je nedostala do problémů. Ztratili jsme přátele, rodiny a jako komunita jsme ztratili našeho bratra. David měl velké zkušenosti z Jihoafrické republiky, kde dobu žil a angažoval se v LGBT hnutí. David tu byl pro každého, pro ty, koteré znal, i pro ty cizí. Dbal hodně o bezpečnost, bohužel jeho nikdo před vraždou neochránil. Tato ztráta nás ale udělala silnějšími, uvědomujeme si, že tyto oběti nesmíme brát jako samozřejmost. Každý boj vyžaduje oběti. Víc si uvědomujeme, za co bojujeme. Je nám vyhrožováno, uvědomujeme si, jak to může skončit. Hodně z nás to vzdalo, to neustále pokřikování na ulici, píšou nám na Facebook, že si nás najdou, že vědí, kde sídlíme, jakým autem jezdíme. Jsme proto opatrnější.

Může vám obyčejný člověk z Česka nějak pomoct?
Ano, hnutí v Ugandě je pořád mladé, několik z nás má na to vzdělání, ale většina to dělá jenom z nadšení, bez dovedností, zkušeností, jak to dělat a co očekávat. Snažíme se organizovat výměnné pobyty. Takže jestli je tu někdo, kdo umí vytvářet návrhy, sestavovat balíčky pro média, vytvářet webové stránky, oceníme, když jako dobrovolník přijde a pomůže nám. Nebo malé peněžní dary, na chod naší organizace samozřejmě potřebujeme peníze. Nebo technická pomoc. Potřebujeme dokumentovat náš boj, zaznamenáváme násilí, potřebujeme kamery. Je hodně drobností, co nám může pomoct. Ale potěší nás, i když nám napíšete dopis, že nejsme sami. Můžete mě sledovat na Facebooku, jsem tam jako Bombastic Kasha.

Vím, že jste měla v Ugandě gay friendly bar. Funguje ještě?
Bar byl uzavřen po Davidově smrti. Plánuju ho ale znovu otevřít, nechci to vzdát. Pro naše hnutí potřebujeme prostor, kde se můžeme potkávat. Hodně se toho děje, potřebujeme být ve spojení. Potřebujeme být i ve spojení s lidmi, kteří se o politiku nezajímají. Opravdu se budu snažit ho opět otevřít, komunita ho potřebuje. Lidi jsou biti v normálních barech, když se drží za ruce nebo spolu tancují. Vždy v pondělí dostanu několik e-mailů, že se to o víkendu stalo. Potřebujeme bezpečný prostor a já ten bar opět otevřu!

autoři: Josef Rabara , Bára Šichanová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.