Alec Empire: "Cenzurovat? To je jako zametat špínu pod koberec..."

Alec Empire, s kterým vám přinášíme exkluzivní rozhovor, se vrací do Čech ke svému prvnímu sólovému vystoupení. Legendendární německý hudebník pochází ze Západního Berlína a hudebnímu světu je znám především jako zakládající člen digital hardcoreových Atari Teenager Riot. Vy ho můžete slyšet 27. října v pražském Lucerna Music Baru.



NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR

Oprav mě, pokud se mýlím, ale letošní předskakování Nine Inch Nails bylo tvé první vystoupení v České republice, že jo?
Dalo by se to tak říct. Byli jsme tu sice před několika lety, ale jen krátce v jednom malém klubu. Vždycky jsme se chtěli vrátit a tohle byla skvělá příležitost zahrát si před velkou spoustou lidí.

Možná i z toho důvodu by nebylo od věci připomenout tvoji dnes již legendární minulost. Atari Teenage Riot je na nezávislé elektronické scéně pojmem. Jak vás napadlo spojit acid s punkovou rebelií?
Pro mě byl ten mix stylů od začátku vážně důležitý. Když jsme začali s deskami Atari Teenage Riot, psal se rok 1992. Rave kultura, se stávala víc a víc populární, ale my jsme cítili, že tohle nestačí, potřebovali jsme se posunout někam dál. V Berlíně té doby byla úplně jiná atmosféra, v porovnání např. s Londýnem. Ale nějak to nebylo pro nás to pravé. Nemohli jsme se smířit s tou optimistickou energií v ravu a taneční hudbě obecně, protože jsme viděli tolik negativních sociálních problémů kolem nás. Chtěli jsme vytvořit hudbu, ve které by tyhle problémy byly nějak zahrnuty. Cítili jsme, že je nesmírně důležité vystoupit například proti neonacistům v Německu, kteří tou dobou nabírali na síle. A tohle všechno vlastně stálo za vznikem Atari Teenage Riot. Zanedlouho z toho vyrostlo něco jako scéna, které jsme začali říkat digital hardcore. Nemělo smysl tomu říkat techno, protože mnoho lidí to považovalo za úplně jiný, dosud neznámý styl. Pak se do toho namočili i Beastie Boys, Björk nebo tehdy i Trent Reznor s NIN, kteří měli naše desky rádi. A nejenom oni, bylo to obecně dost úspěšné.

01023203.jpeg

Hráli jste ve slavné Queen Elizabeth Hall, jak se vám podařilo se tam dostat?
No, ve skutečnosti to zařídil John Peel, známý britský rádiový DJ, který hrál hlavně pro BBC. On naši hudbu vlastně objevil. V roce 1994 po nás nikdo ani neštěkl. Všichni, kteří pracovali pro náš label, tou dobou dělali v pohodlí domova a byli to absolutní idealisti. Jednou uprostřed noci ale přišel fax od Johna Peela, kterému jsme poslali alba. A on napsal: "Tahle věc je skvělá a já ji budu hrát. John Peel". To bylo poprvé, kdy nás někdo objevil. A tahle zkušenost hodně změnila, protože nás hrál v rádiu opravdu často. Hodně lidí nás díky tomu začalo poslouchat a taky samozřejmě chodit na koncerty. A po letech, když už jsme byli celkem úspěšní a vydávali jsme třetí album Teenage Riot - 60 Second Wipe Out u velkého labelu, se nás John Peel zeptal, jestli si nechceme zahrát na jeho narozeninách. No, a jeho narozeniny a koncert se konaly právě na tomhle historickém místě se vší noblesou kolem. Bylo to skvělé a potkali jsme i dost známých osobností, mezi nimi třeba Björk. Pro mne osobně bylo setkání s Johnem Peelem samozřejmě velmi důležité. Když jsem vyrůstal v Berlíně, často jsem poslouchal právě BBC a jeho rádiovou show. Byla to jediná možnost, jak se dostat k alternativní hudbě. Takže když se nás za 15 let zeptal, jestli mu zahrajeme, bylo to prostě úžasný.

Mnoho umělců mluví velmi dobře o Johnu Peelovi. Pro něj je asi 24 hodin denně krátká doba na naposlouchání takového množství kapel.
Ano, byla to jeho vášeň. Dělal jsem s ním kdysi "John Peels sessions", při kterých zval kapely nebo umělce, aby pro jeho show exkluzivně naživo zahrály. A tohle je podle mě opravdu důležitý, jestli v dnešní době, s takovou spoustou internetových rádií, jde vůbec udržet nějakou atmosféru.
Jsou tu rádia, která jen naskládají písničky do playlistu a pustí ho. Na tom zrovna není nic unikátního. Ale John Peel byl osobnost. Jeho hlas a způsob, jakým dělal svoje show, jsou neopakovatelné. Bylo to naprosto nesrovnatelné s tím, co se dnes děje v programu většiny rádií, které jen čím dál víc přebíjí hudbu reklamou. Připadá mi, že komerčně úspěšnější varianta je, aby show připravovala nějaká osobnost, která posluchače víc upoutá. A John Peel to zvládl na takové úrovni a takovou dobu! Začínal v 60. letech a znal se s kapelami jako The Who, znal přes čtyři generace muzikantů! Je úžasné, jakou vášeň si uchoval, když zestárl. Nepřestal vyhledávat nové a nové věci, prostě neposlouchal to samé pořád dokola a toho si na něm vážně cením. Je to jako u filmu, když víte, co se stane, je to celkem nuda, naopak být při něm stále překvapován a šokován, to je opravdová zábava. A přesně o to jde podle mně taky u hudby.

01024204.png

Určitě. Souhlasím. Oproti představení v Queen Elisabeth Hall najdeme na YouTube i videa z květnových nepokojů, která jsou stará deset let, a na kterých je vidět, že jste byli zatčeni. O co tenkrát šlo?
No jo, to bylo dokonce ve stejný měsíc, kdy jsme byli požádáni německou Antifou, abychom zahráli na jejich náklaďákové stage při demonstraci. Dneska už moc lidí nechápe kontext celé té demonstrace. Tehdy Německo jednalo s USA a některými evropskými státy o tom, jestli se má zapojit do útoku na Kosovo. A my jsme byli zásadně proti aktivnímu podílení se na válce. Už jen kvůli německé historii, druhé světové válce a tomu, co Německo ostatním zemím napáchalo. Mým názorem zůstává, že tenhle stát by se už nikdy na válce podílet neměl. Měl by spíš hledat diplomatická řešení. Na to ale vznikla diskuse, jestli bombový útok na jinou zemi, pomůže lidem. Politici se tou dobou obhajovali, že to bude humanitární, že tam bylo pácháno tolik násilí a že je třeba s tím něco udělat. Ale poslat letadla, ať bombardují zemi, je samozřejmě nebezpečné pro civilisty a tak jsme se zapojili do tohoto, řekněme, tažení za mír.
A myslím, že přímo na tom záběru na Youtube je vidět, jak policie vyhrotila celou demonstraci k násilnostem. Později bylo to video použito u soudu právě proti policii. Bili tam lidi, kteří vlastně nic neudělali. Z počátku to byla úplně klidná demonstrace, pak se vše zvrtlo, ale my hráli dál. Jeden organizátor nám dokonce přímo řekl, že je to v pohodě a že už se můžeme sbalit a jít, jestli chceme. Ale my si prostě umínili, že to tak nenecháme a protest dál podpoříme. Nikdo přece nic neprovedl a policie postupuje takhle agresivně. Řeknu vám, že někdy je vážně těžké poznat, na které straně policie je a to dokonce i u pochodů neonacistů. No...ale pak jsme byli jednoduše zatčeni. Někdo to bere jako takový rockenrollový moment, kde se opravdu stáváme "Riots", výtržníky na ulici. Občas i já, když se tak na to dívám. Asi jen málo kapel by se dostalo do stejné situace.

No a co se stalo pak, potom co vás zatkli?
To je trochu ironický konec téhle historky. Nikdo z nás totiž neměl tou dobou trvalé bydliště v Německu. Já jsem se odstěhoval do Londýna, Carl Crack se narodil ve Svazijsku v jižní Africe, takže taky neměl německý pas. Hanin Elias, jedna ze zpěvaček, je napůl Syrka. A Nic Endo byla napůl Američanka, takže měla taky americký pas. No a tak se stalo, že německé autority upustily od obvinění, protože by to bylo moc komplikované, řešit to mezinárodně. Dost vtipné, že kvůli tomu prostě odstoupí od vyšetřování. Ale jsem samozřejmě rád, že se nic nestalo. Ovšem po několika letech, když jsme s Atari Teenage Riot vydali další desku Future of War, byla zcenzurována a dostala se na "Index". To je taková německá cenzura, která se málokdy uvaluje na hudební desky, a kvůli které se nemůžou hrát v rádiu ani prodávat nikde na veřejnosti. Dost absurdní vzhledem k tomu, že tu samou desku hrál zrovna John Peel v Británii na znamení toho, že německá mládež nesouhlasí s neonacisty. Bylo o tom napsáno taky hodně článků v americkém tisku. Vypadá to, že příští rok bysme kvůli tomu mohli jít k soudu. Je to celé jeden velký nesmysl.

Je deska pořád na Indexu?
Ano je a s tím jen tak něco neuděláš! Jakmile jednou německá vláda rozhodne, tak se to hned tak nezmění. Ani se tě nezeptají, proč na tom listě vlastně jsi. Je to jeden obrovský dokument, takových 50 stran o tom, jak je ta deska nebezpečná lidem a celé společnosti. Poprvé když to čteš, tak se směješ, protože je to blbost, připadáš si jako terorista nebo tak něco. A pak si uvědomíš, že je to vážné, že tohle dělají nejen v hudbě ale i u filmů. A ani nemůžeš nic říct a to se tahle země nazývá svobodnou a demokratickou. Někteří lidé se pak báli vůbec promluvit. Jiní si zas mysleli, jak je to cool, že jsme se dostali na seznam. Já si to rozhodně nemyslím. Ono nejenže vás nemůžou zahrát v rádiu, ale mají v počítači něco jako černou listinu, kde prostě vidí, kteří umělci udělali něco, co se dostalo na Index. A pak se tomu umělci více či méně vyhýbají. Je to podle mě prostě zastaralý, absurdní zákon. Víte, lidé se mne pak ptají: "Myslíš si, že by se teda měly vydávat i neonacistický desky?" Pro mě je hudba něco jako indikátor toho, co se kolem děje, kam společnost směřuje. Hudba sama o sobě není takový problém. Je to jako gangsta rap v Americe, nebo tak nějak. Tolik lidí se díky tomu dostalo do hitparád. Můžete klidně zoufale přemýšlet co udělat s tím, že mladí tohle poslouchají. Ale cenzurovat? To je podle mne špatné, jako zametat špínu pod koberec a dělat, že to nikdo nevidí.

01023202.jpeg

Chápu, budu vám příští rok držet palce se soudem.
Díky, no je tu jeden dobrý právník, co obhajoval například Mechanický pomeranč a další filmy, které skončily cenzurované na konci 60. let. To je ale v Británii, kde to dělají jinak a podle mne mnohem lépe - na konci každého desetiletí se znovu otevírají případy z takovýchto seznamů. Zkoumají, jestli je pořád důvod k tomu neuvádět je na veřejnosti. Lidé si po třeba 20 letech řeknou, ano před dvaceti lety možná, ale dnes na tom přece není nic špatného. V Německu to tak ale bohužel není.

Dobře. Po třech albech se Atari Teenage Riot rozpadli. Ale ty jsi dělal sólovou hudbu i během kariéry s kapelou. Jak se změnila povaha tvé sólové práce poté, co se stala "hlavním pracovním úvazkem"?
A to je právě ono, hodně lidí věnovalo pozornost jenom kapele. Dělal jsem hodně vlastních věcí už tehdy. Vydal jsem pět alb elektronické experimentální hudby, na labelu Mille Plateaux, které byla na electro scéně velice dobře přijata. Měl jsem tehdy v úmyslu, tak nějak přirozeně, založit novou kapelu. Atari Teenage Riot byl velmi jasný vzkaz se zvláštní image, bylo ve své podstatě snadné a jednoduché nám porozumět. Chtěli jsme porušit klasickou strukturu písní, vkládat hodně zvuků a donutit lidi, aby to všechno vnímali najednou. Nenechat je v klidu, znepokojovat je, aby se probudili. Ke své sólové hudbě ale přistupuju trochu jinak. Dělám dost drastické změny, nechci se totiž stát jakýmkoliv hudebním klišé. Když jsem v roce 2002 dělal Intelligence and Sacrifice, tak jsem se bál, že můj projekt je až moc silný, protože tisk o něm psal skvěle, byl skvěle přijat, koncerty byly větší a větší. Najednou když si to uvědomíš a podíváš se do obecenstva, vidíš tam stejné lidi. A to jsem si nikdy nepřál. Často se totiž stává, že když lidé mají rádi tvou hudbu, následují tě, ať uděláš cokoli a to může být dost nebezpečné. A proto jsme taky udělali to video Addicted to you. Režíroval ho John Hillcoat (natočil třeba Proposition nebo Ghosts of the Civil Dead, je to velký režisér, který hodně spolupracoval s Nickem Cavem). S ním jsme točili to video k singlu, ve kterém je to skoro jako v armádě, já pohnu rukou a všichni stojí v pozoru. Někdy se na rockových koncertech lidé opravdu takhle chovají. Zpěvák něco řekne a všichni v hledišti mu odpovědí "yeah". Když se jedná jen o hudbu, tak je to fajn. Ale vezmi si to v politickém kontextu, já nevím například u Obamy v Americe. To nakolik lidé podléhají jeho image a tak podobně. Tenhle příklad je možná pozitivní, ale máme z historie tolik známek o tom, jak se to celé může zvrhnout. Takže jsem moc rád a snažím se o to, aby lidé uvažovali, jestli s nimi není manipulováno.
Co se týče mojí hudby, pro někoho je těžká na porozumění. Je to prostě jiné než v populární nebo nezávislé hudbě, kde si lidé prostě vytvoří jednu image a s ní pak chtějí prodat plno desek. Čas od času si změní barvu vlasů, ale to je asi všechno. Podle mne jsou ale změny zajímavé, když se podíváte třeba na Davida Bowieho nebo jiné kapely jak moc se měnily. Podle mne je to prostě dobře.

01024199.png

Dobře. Založil jsi nové vydavatelství Eat Your Heart Out, kde vyšlo i letošní EP Shivers. Znamená to konec legendárního Digital Hardcore Recordings?
Ne to ne. Digital Hardcore Recordings je pořád funkční jako label. Má zavedený zvuk, protože je to taky jistý hudební žánr. A já jsem ho nechtěl rozšiřovat, na druhé straně ale potřebuji jiné vydavatelství pro ostatní a nové věci, které můžu dělat. Pro experimentální hudbu jsme měli label Geist Recordings. Ale moje nová hudba by neseděla ani tam. Eat Your Heart Out je kvůli image a konceptu malé. Protože lidé se dívají na tyhle loga a cítí jistou značku nebo vizitku. Všechno je to propojené. A kdybych vydal Shivers na Digital Hardcore, bylo by to automaticky bráno jako vydané na špatném labelu. Bylo by to posuzováno podle měřítek Digital Hardcore Recordings. A tak jsme raději vytvořili Eat Your Heart Out.

Loňská deska The Golden Foretaste of Heaven překvapila přístupnějším, rockovějším soundem. To ale na novém EP neplatí. V souvislosti s jeho vydáním mluvíš o "The Sound of New Berlin". Co to v praxi znamená?
To byla taková citace spojená s naším prvním hraním pro novináře. Pozvali jsme je do studia v Berlíně a jeden z nich prohlásil, že to je "zvuk nového Berlína". Atari Teenage Riot spolu s Digital Hardcore Recordings byly hodně spojované s Berlínem po válce. Bylo to pojato hodně jako zničená místa, nebo hraní v ilegálních klubech. Berlín se hodně změnil. A ten novinář řekl, že to tak nějak zachycuje tu atmosféru, že to sedí do nového Berlína mnohem víc než Digital Hardcore. To je zvláštní, protože jsem žil pár let v Londýně a když jsem se vrátil, tak mi přišel Berlín strašně zajímavý. Trendy se tady nemění stejně jako v Londýně, mění se jinak. I když je Londýn evropské centrum hudebního průmyslu, Berlín je na tomhle docela nezávislý. Takže jsem se cítil víc svobodný v tom, co chci vytvořit. Špatně se to vysvětluje. Ale podle mě také právě proto jezdí hodně umělců do Berlína. Protože, i když lidi tolik nezajímají nové trendy a věci se vyvíjí pomaleji, pořád je tu velká chuť po inovaci.
Ta citace o novém Berlíně byla hojně uváděná v souvislosti s loňskou deskou také proto, že se zásadně liší od ostatních, které jsem udělal. Elektronické beaty jsou hodně slyšet v písničkách jako Bug On My Windshield, Robot L.O.V.E. nebo ICE, kde je taky dost prvků new wave. Nemůžu říct, že je to čistý návrat ke zvuku 90. let, ale rozhodně jsem se vrátil k používání analogové techniky. Což je taky velký skok od Digital Hardcore, kde jsme vždycky pracovali s tou digitální, a proto zní úplně odlišně. Hodně mě to bavilo. Věci se dost změnily. Lidé si říkali, že Alec se zase úplně změnil. Co to dělá? Hodně fanoušků chce na koncertech taky tvrdší věci, což se dost projevilo na proměně mých posluchačů. Co se mi hodně líbí, je fakt, že mě kvůli té zmiňované atmosféře desky oslovilo už několik filmových režisérů. The Golden Foretaste of Heaven mi otevřelo úplně nové dveře. Dokonce mi zavolal Patrick Wolf nebo IAMX a chtěli, abych produkoval některé jejich věci. Změnil se typ muzikantů, se kterými teď spolupracuji. Co se týče hudby, mám velmi široký vkus, i když se někteří mylně domnívají, že poslouchám jen noise nebo deathmetal.

V několika starších rozhovorech jsem četl, že považuješ německou scénu za opravdu špatnou. Podle tvé poslední odpovědi to ale vypadá, že už je to lepší.
Ano, vždycky jsem německou hudební scénu kritizoval, ale myslel jsem tím německý mainstream. Občas se to tak zamotá, protože lidé z jiných zemí zpravidla znají jen tu nezávislou scénu. Málokdy se stane, že mainstreamová kapela vyjíždí za hranice, protože zpívá v němčině, a protože jejich písničky jsou produkovány pouze na německém trhu. Podle mě je takové soustředění na vlastní zemi dost omezené a zastaralé. Když se podíváte třeba na Švédsko nebo Francii, tam se velmi často snaží exportovat svou hudbu ven. To se znovu vracím k tomu, že hudba odráží společnost, která ji poslouchá. A Německo v tomhle pokulhává, protože se snaží najít tu německou identitu, protože země byla tak dlouho rozdělena a když se řekne německá identita, mnoho lidí si spíš představí Třetí říši s Hitlerem v čele. To je velmi negativní image. Proto si spíš říkám, proč bychom se nemohli pohnout z místa a myslet víc evropsky. V době, kdy lidé cestují všude možně, mohou se bavit přes internet s lidmi na druhé straně zeměkoule se mi zdá, že vytvářet něco jako národní identitu je dost zbytečné. A tuhle snahu, nutit lidi k národní identitě skrz média nebo mainstream, musím kritizovat.
Taky nechápu lidi, co se do toho zapojují. Například německé kapely, které se dostanou do hitparád, vydělávají méně než já. A to jsem něco jako nezávislý světový umělec, což je přece mnohem zajímavější a přitažlivější, než dělat něco jen ve své vlastní zemi. Myslím si, že spousta těch umělců v Německu si myslí, že se takhle musí limitovat, a to je velmi špatný přístup. V Británii lidé dělají hudbu přirozeně a prostě zkouší, jestli z toho něco vznikne.

01023201.jpeg

Vidím, že mainstream je všude stejný. Před deseti lety jsi prohlásil, že Rammstein jsou úspěšní "for all the wrong reasons". Před pár lety jsi pro ně dělal remixy. Dá se říci, že tvůj pohled na ně už není tak kritický. Proč?
No, ne tak docela. Znám Rammstein od té doby, co začínali. Dva z nich ještě hráli v kapele Feeling B, což je pro mě legendární punková záležitost z východního Německa. Takže jsem věděl, že Rammstein nejsou žádní nacisti nebo něco podobného, ale spousta neonacistů je začala poslouchat a používat stejnou image. Je to třeba jako Laibach s jejich velmi silnou image. Lidi tím provokujete, a pokud tak vystoupíte na podiu, hned si získáte pozornost. Rammstein, spolu s Atari Teenage Riot, byly tou dobou dvě známější kapely, které byly posuzovány jako protipóly. My jsme byli nazýváni anarchisty z Berlína, co nahráli album Burn, Berlin, Burn a Rammstein měli image jako vystřiženou z posledního Tarantinova filmu. Hodně se mě na to lidé ptali a já to stavění do opozice kritizoval. Pár let potom udělali Rammstein písničku, kde vlastně vysvětlovali, jak to s tím jejich zaměřením vlastně je. A vím, že my jsme nebyli jediný důvod, proč to vysvětlovali. Oni se už delší dobu museli ptát sami sebe, kam až s tou image mohou zajít. Začnete hrát jako provokatéři a najednou se stanete úspěšní. A pokud jste tak úspěšní jako oni, začnete to brát z úplně jiného hlediska. Zažil jsem to na tour s Rage Against the Machine. Obrovská část obecenstva vůbec nevěděla, o čem se zpívá a je těžké tyhle lidi nějak donutit, aby to pochopili. Na jednom koncertě Zack mluvil o politické situaci v Americe, která byla součástí textu písničky a ozývaly se stupidní reakce typu "s tímhle táhněte k čertu" a vy si říkáte, mají rádi tuhle hudbu, ale ani neposlouchají text?
S tímhle se musí potýkat opravdu mnoho úspěšných kapel. S Atari Teenage Riot bychom se s tím pravděpodobně taky potýkali, kdybychom projekt nerozpustili, třeba bychom zaujali obecenstvo, které bychom ani zaujmout nechtěli. I když by to znamenalo spoustu prodaných desek a lístků na koncerty - což je bod, kterého dosáhli právě Rammstein. Ale poté přišli s tím jasným poselstvím v písni America. Ve velmi zajímavé písni složené navíc v čase amerických voleb. Kritizovali Ameriku za to, že předstírala zájem o řešení celosvětových problémů, ale přitom jí šlo jen o národní zájmy. Líbilo se mi i Man gegen Man, protože tam zmínili homosexuální tématiku, jen kvůli provokaci. Když byl venku tenhle singl a video k němu, jejich vlastní fanoušci byli úplně bez sebe. Ptali se, co je to za video, vždyť jsou tam všude jen obnažený chlapy! A to se mi na Rammstein líbí, provokovali, aby tak čelili vlastním fanouškům. Já bych to udělal jinak, ale nebýt takových kroků, nebyli by pro mě tak zajímaví. Když jsme se znovu po dlouhé době potkali na předávání jedné ceny v Británii, smáli jsme se, že komunistický anarchista spolu s neonacisty dostávají cenu v Anglii. Měli bychom někdy udělat něco spolu, protože to by totálně šokovalo moje i jejich fanoušky.

Příští rok hraješ na gotickém festivalu Castle party. Jak se těšíš na akci a jaký je tvůj názor na tuto subkulturu?


No, to je dobrá otázka. Zatím jsem tam nebyl, takže asi spíš uvidíme. Snažím se, ať vystupuju kdekoli, nějak zaujmout a něco vyjádřit. Hráli jsme třeba na heavy metalových nebo rave festivalech, tedy i na opačných akcích, a vždycky dostanu stejnou odezvu. Vždycky můžeme obecenstvo nějak nabudit energií, kterou nikde jinde nenašli. Takže se těším na všechny takové akce.

Do Prahy přijíždíš na první samostatný koncert. Jak se bude lišit od tvého vystoupení před Nine Inch Nails a co můžeme očekávat?
No, především budeme v čele té show. To je velký rozdíl. Normálně už předskokany neděláme. Takže když se Trent zeptal, jestli bychom nejeli s nimi, řekli jsme ano, protože je to naposled. V roce 1999 jsme taky vystupovali spolu, což bylo důležité pro oba. On zrovna udělal Fragile a my jsme byli s ATR na vrcholu. Takže bylo fajn společně si to zopakovat.
Ale hrát jako předskokan mi připomnělo spoustu věcí, mimo jiné znova hrát jen půlhodinu - nemůžeš kvůli hlavní kapele hrát všechno, co bys jinak hrál, nemůžeš mít na jevišti tolik nástrojů a tak dále. Vždycky se mi zdálo, že se show musí redukovat na takovou malou reklamu. Hraješ méně skladeb, nemůžeš si tolik vyhrát se zvukem a nedostaneš světla, která bys chtěl. Nemůžeš si s tou show tak vyhrát. Ale i tak to bylo skvělé si spolu s nimi znovu zahrát. Na samostatném koncertě to bude konečně to pravé, nejsou tam takové limity a podobně.
Stalo se, že jsme dostali zprávy typu "Proč jste v Praze hráli tak krátce? Co se stalo? Bylo tam špatné publikum, nebo co?", samozřejmě to není tím, že by se nám nelíbilo publikum, nebo že bychom se my nelíbili jemu, ale NIN museli začít v určitý čas, to je celé.

Ano to chápu, ale budete vystupovat znovu ve dvou?
Zrovna tenhle problém řešíme, protože to složení na koncertě v Praze pocházelo ze stejné struktury, jakou mělo turné v Británii v květnu. Nik a já jsme tu show vybudovali takto. Normálně naživo hraju mnohem víc na kytaru, což bylo před NIN trochu divné, protože jsem ji použil snad jen na dvě písničky. Byl to hodně velký mix - stará tvorba, úplně nové skladby, dokonce i skladby Atari Teenage Riot. Ale fungovalo to dobře a proto Trent chtěl, ať s ním jedeme právě my. Předchozí londýnský koncert byl během chvíle vyprodaný. Nikdy předtím jsme to nezkoušeli, spíš jsme propagovali nové album a sem tam zahráli i starší skladbu, ale takhle mi to přijde logičtější...hrát i hodně staré kusy v tom správném poměru s novými - zahrnuje to všechna moje období a změny, ve finále je to taková moje cesta.
S tímto přístupem máme velmi dobré ohlasy a uvažujeme, že se ho budeme držet i nadále. Zvažovali jsme i možnost vystupovat ve čtyřech, s hostujícím bubeníkem a kytarou, ale spousta lidí mi říkala, že já a Nik z Atari Teenage Riot dokážeme na pódiu vytvořit stejně silnou energii i ve dvou. Možná je na tom něco pravdy, uvidíme.

Tak už se na tebe moc těšíme, díky za odpovědi a brzy tedy na viděnou v Praze!
Ano, těším se!