Ambientní film Lůno: Tajemství umělého incestu

18. srpen 2011
02413844.jpeg

Do českých kin vstupuje nový snímek Lůno jednoho z nejtalentovanějších evropských filmařů současnosti – Benedeka Fliegaufa. Maďarský režisér, který bude koncem srpna hostem pražského Fresh Film Festu, v něm rozvíjí svou ideu "ambientního filmu".

Sedmatřicetiletý maďarský solitér Benedek Fliegauf už ve svém debutu Houština (2003), – narativním experimentu plném dlouhých monologických a konverzačních scén snímaných z těsné blízkosti – naznačil, že jeho filmy se vedle formální radikality budou vyznačovat i potlačením důrazu na dějovou linii a naopak výrazným akcentem na náladu a atmosféru díla. Následující, do jakési soumračné Nekropole zasazená narkotická vize Dealer (2004) pak potvrdila fakt, že navzdory inspirovanosti dílem maďarských klasiků Györgyiho Fehéra a Bély Tarra pokládají první dva Fliegaufovy tituly základy originálního světa, jež bude nadále fungovat výhradně podle jeho vlastních pravidel.

Fascinace evokativním hudebním žánrem jménem ambient, – který (zjednodušeně řečeno) vychází z premisy, že všechny zvuky, jež nás obklopují, se mohou stát hudbou – se naplno projevila ve Fliegaufově vrcholném snímku Mléčná dráha (2007). Dílo, jehož oficiální podtitul zní „ambientní film", jako by představovalo první bytost nového druhu: osmdesátiminutový snímek sestává z deseti dlouhých statických záběrů, v nichž nepadne ani slovo. Vzniklo tak desatero vizuálně okouzlujících filmových haiku, které se hodí jak do archetypálního temna kinosálu tak na multidisciplinární území moderní galerie. Bravurně rozehrávaná mizanscéna (pohyb uvnitř nehybnosti), důsledná distance kamery a precizní zvuková stopa - to vše definovalo tuto nevšední oslavu statické energie filmového média. Fliegaufův film/zenová instalace/dynamický spořič obrazovky se skutečně stal ekvivalentem ambientu – hudebního žánru, který pomocí specifického zvukového prostoru utváří naši pocitovou orientaci.

02413842.jpeg

Svou představu o „ambientním filmu" autor dále rozvíjí snímkem Lůno, který právě vstupuje do tuzemské distribuce. Fliegaufovo psychologické drama s prvky romance a sci-fi je plné zádumčivého, znepokojivého plynutí. Místo toho, aby režisér stimuloval mozková centra zodpovědná za potěšení z vyprávění příběhu, raději tu atakuje naši intuici a nabrušuje naše smysly. Tím, co dělá Fliegaufův film skutečným blížencem ambientní hudby, je však jeho schopnost vyladit diváka na různé úrovně pozornosti a způsob, jakým autor nakládá s umístěním detailů uvnitř i vně svých „pláten".

Snímek, u něhož není jasné, zda se odehrává v blízké budoucnosti či alternativní přítomnosti, je založen na chytlavě zvrácené premise: poté, co Rebecca (skutečně krásná Eva Green) při nehodě ztratí svou dětskou lásku Tommyho, rozhodne se mu dát nový život tím, že jej pomocí klonovacích technik znovu porodí. Jádrem snímku se pak stává vyšinutá dynamika mezi nic netušícím Tommym (někdejším aktivistou brojícím proti „kyberprostituci"), jeho dívkou a Rebeccou – oddanou matkou, jejíž drobná gesta prozrazují podvědomý milostný nárok. Kontext díla je navíc komplikován faktem, že Tommyho stárnoucí rodiče ani okolí nepohlíží na lidské klony nijak přátelsky: v distancovaném světě Fliegaufova filmu je klonování sice povolené, ale obestřené pavučinou podezíravosti a předsudků.

02413843.jpeg

Někdejší zázračné dítě maďarského filmu svůj film zasadilo do úchvatných lokací na německém pobřeží Severního moře (mluví se tu nicméně plynně anglicky) a vytvořilo tak klaustrofobickému dílu ideální kulisu: ponurá, neúrodná, a přece vizuálně atraktivní krajina s převládajícími tóny šedivé a modré dokonale odpovídá tlumené, znepokojivé náladě celého snímku. Režisérovi tato volba navíc umožňuje naplno rozehrát rejstřík zvuků, jejichž základním posláním je vytvořit specifické akustické prostředí navozující atmosféru či vjem, který divák/posluchač zpracuje jako konkrétní náladu. Pochmurná symfonie složená z terénních nahrávek neustávajícího větru, příboje a deště zde hraje minimálně stejně důležitou roli jako výtvarně precizní kompozice, motiv umělého incestu či narativní linka. Díky tomu jsme ochotni snímku odpustit jistou tezovitost a ve druhé polovině i chvílemi banální scénář.

Ve svém aktuálním – náročném, ale formálně dosud nejméně radikálním – snímku Fliegauf sice nerezignuje na dialogy, ale přesto se spoléhá především na souhru detailů, výmluvných „mentálních" obrazů a živlů: koncepci náladotvorného, vizuálně uhrančivého, víc zvukem nežli příběhem unášeného filmu je zde podřízeno vše. Lůno, Fliegaufův spekulativní, ale také podvratný a futuristický pohled na Oidipovský komplex, je hoden svého titulu: podstatné věci se neskrývají na jeho povrchu, nýbrž zvolna rostou z jeho útrob.

Hodnocení: 80%