„Amerika je posedlá běloskvoucí čistotou,“ říká Seth Graham z Orange Milk

Poslechněte si rozhovor se Sethem Grahamem z pestrobarevného labelu Orange Milk Records.

Jak se vlastně stalo, že jsi vyrůstal v Japonsku?

Moji rodiče byli misionáři, bigotní křesťané, otec je vlastně kněz. Je to docela dlouhý a zajímavý příběh… Můj děda byl válečný veterán, dokonce bojoval v bitvě o Normandii, a od té doby zřejmě nesnášel Japonce. S otcem taky neměli moc dobrý vztah. Když byl táta na střední, ošklivě si zlomil nohu, nemohl už hrát fotbal a uchýlil se k víře. Asi v reakci na dědovu nenávist k Japoncům a na jejich krizi identity, kterou nejspíš prožívali po druhé světové válce, jim chtěl otec nabídnout možnost nové identity – křesťanství. A to je prý důvod, proč se moje rodina ocitla v Japonsku, a ne kdekoli jinde na světě.

Myslíš, že tě hluboké náboženské založení rodičů nějak poznamenalo?

Řekl bych, že to do jisté míry ovlivnilo můj život, že ho to skutečně utvářelo. Moji rodiče jsou strašně konzervativní. Když si vezmeš stereotypy o věřících Američanech a ještě je umocníš, tak přesně takoví jsou. Otec je vysoce inteligentní, ale zároveň zastává skutečně děsivá přesvědčení; nepřišlo by mu například vůbec přitažené za vlasy, kdyby americká vláda monitorovala sexuální aktivitu amerických občanů a ty, které vyhodnotí jako homosexuály, by posílala rovnou do vězení. Když o tom mluví, je velmi klidný, pečlivě váží každé slovo. A to je na tom asi nejděsivější. Takže si představ takhle striktní výchovu a k tomu život v Japonsku. V jakémsi pokřiveném vyhnanství, kde je těžké se vyrovnat s tím, kdo vlastně jsi a jak se máš cítit. Rozhodně jsem se nezhlédnul ve víře svých rodičů, věděl jsem, že nejsem Japonec, ale ničím jiným jsem si jistý nebyl. A pak jsme se z třímilionové Ósaky odstěhovali do Ohia na americký venkov, na farmu a já pořád, v patnácti, nevěděl, co se sebou, kam patřím. Začal jsem svět vnímat tak nějak divně, což mi vlastně trochu vydrželo dosud.

Už od roku 2010 se podílíš na vedení labelu Orange Milk. Změnilo se za tu dobu nějak vaše směřování?

Vlastně jsme si nikdy nevytyčili žádné takové cíle. S Keithem Rankinem, který tvoří jako Giant Claw, jsme Orange Milk založili a to, co nás mimo jiné spojuje, je odpor k americké start-upové kultuře, kde má tým schůzky, spoustu telefonátů a hesel jako „nové cíle“, „tah na branku“ a podobně. Kdybych tohle navrhnul, asi by mi Keith dal ránu. Ale chápu, kam míříš. Oba rádi vedeme dlouhé debaty o kulturním významu hudby, její obecné relevanci, jejím vztahu k filozofii, ale přirozeně. Tuhle jsme měli asi tříhodinovou diskuzi o gentrifikaci. Je to příšerné, tady je všechno pokryté bílými dlaždicemi. Kamkoli jdeš, narazíš na bílé obkladačky a kovové židle. Všichni jsou posedlí běloskvoucí čistotou, dokonce mluví o clean eating – čistém stravování, jako by snad lidé běžně jedli špinavé jídlo. No a tahle posedlost čistotou se samozřejmě dostala i do hudby.

Mám-li být upřímný, taky jsem takový a mám rád spíš vyleštěné nahrávky. Když nám někdo pošle song, co zní hodně lo-fi, obvykle odmítnu. Co jsme si ale řekli už při zakládání labelu, je, že budeme objevovat neobjevené umělce. Soundcloud nebo Bandcamp je přece plný talentů, o kterých nikdo neví! No, to nikdy úplně nevyšlo, ale zastupovat neznámé umělce a dávat o nich vědět se nám, myslím, celkem daří a hodně si při výběru věříme.