Antropologie večírku. Vyhrává party battle Rosalía, nebo Charli XCX?

11. duben 2022

Pátek 18. března byl pro hudební fanoušky opravdu velký den. Release svých očekávaných alb si na toto datum totiž naplánovaly dvě přední popové inovátorky. Britka Charli XCX pustila do světa své páté album Crash a Španělka Rosalía zase třetí desku Motomami. Release day není jediná věc, kterou mají tyto dvě ženy společnou – obě jsou v podobné fázi kariéry, obě jsou vyhlášené workoholičky na prahu třicítky a tyto desky pro ně měly být definitivním vstupem na popové výsluní. 

Obě dvě se taky věnovaly obdobnému tématu – zábavě. Jak se s tím popasovaly? Pojďme se na to podívat.

Nejdřív ale trocha kontextu. Charli XCX je přezdívka, kterou si dnes devětadvacetiletá Britka Charlotte Aitchinson vytvořila jako teenagerka v chatovacím programu MSN Messenger. Pod stejným jménem se nakonec rozhodla rozjet i uměleckou kariéru. Start to byl opravdu raketový, už v šestnácti měla podepsanou smlouvu na pět alb u nahrávací společnosti Atlantic. Se čtyřmi z nich se zapsala do posluchačského povědomí jako popová futuristka. Spolu s producentem A.G. Cookem a jeho labelem PC Music stála u zrodu jednoho z nejdiskutovanějších žánrů současnosti – hyperpopu.

S pátým albem, tím posledním ve smlouvě, se ale rozhodla otočit o sto osmdesát stupňů. Prý už ji otravovalo, jak se celý hudební svět snaží „být real“, autenticita, po které začal svět v éře sociálních sítí lačnit, jí začala připadat vyprázdněná. Tak se rozhodla udělat to, co po ní label chtěl celá léta – stát se příkladovou pop star. Její Twitter najednou začala plnit prohlášení jako „Miluju hvězdy, co se zaprodaly!“ nebo „Být špatná holka je super!“

A kdo je Rosalía? Osmadvacetiletá rodačka ze Španělska si svět zase získala neotřelou kombinací tradičního španělského žánru flamenga se současnými hudebními směry. Na kontě má dvě alba, konzervativnější Los Ángeles z roku 2017 a přelomové El Mal Querer, které ji díky inovativnímu zvuku i vizuálům kombinujícím španělský folklor a kamioňáckou estetiku vystřelilo do povědomí světového publika. To tou dobou lačnilo po latinských vlivech. Tahle deska z ní udělala prominentní hvězdu, Rosalía se odstěhovala do Spojených států, začala se kamarádit s celebritami typu Kylie Jenner a ke spolupráci si ji pozvaly superhvězdy jako James Blake nebo The Weekend. A celý hudební svět s nadšením očekával, co z téhle popové naděje vypadne dál.

Takže – jak tato alba nakonec znějí?

Když Charli řekla, že se chystá na obrat o 180 stupňů, myslela to vážně. Hudebnice, o které se psalo jako o popstar budoucnosti nebo jako o hudební futuristce, najednou přišla s nahrávkou, která je naprosté retro. Slyšíme tu hutné osmdesátkové synťáky a zreverbované bicí, třeba jako ve skladbě New Shapes, nebo poctivé funky kytary v úvodní Crash. V Beg For You zase cituje europopovou hitovku Cry For You od švédské zpěvačky September z roku 2005. Hudebnice říká, že tentokrát se rozhodla vzdát hold hudebníkům, které milovala v dětství, a jmenuje legendy jako Prince nebo Janet Jackson.

Rosalía na Motomami naopak volí ten skutečně nejaktuálnější postup – kombinuje úplně, ale úplně všechno. Poslouchat tohle album je jako projíždět Tik Tok, který sama hudebnice označuje za svou velkou inspiraci, tu na vás vyskočí chytlavý reaggetonový track Chicken Teriyaki, tu tradiční pianová balada Hentai, která má podle zpěvačky znít jako z pohádky od Disneyho.

Pro obě dvě jsou velkými tématy zábava, slast a radost. Rosalía v rozhovorech mluví o tom, že si práci na nahrávce chtěla hlavně užít a otisknout do ní svůj smysl pro humor i sebevědomí. Charli zase prohlásila, že texty na desce Crash se dotýkají všech životních rozhodnutí, která udělala pro to, aby si na smrtelné posteli mohla říct, že byla v životě šťastná.

V cestě za vlastním štěstím je opravdu důsledná, napříč dvanácti tracky na desce cizeluje svou představu absolutního osvobození. Oslavuje tu krátkodobá milostná vzplanutí, bouří se proti všem, kdo po ní něco chtějí, včetně partnera, blízkých i fanoušků. Francouzský filozof Michel Foucalt o potěšení psal jako o něčem, co vás může osvobodit od rytmu, ve kterém se pohybuje masová společnost. Hudebnice má navíc zázemí v queer komunitě, pro kterou je slast formou rebelie proti zkostnatělým normám.

Při poslechu desky Crash se ale cítíte trochu jako na party, na které vás někdo nutí se bavit s pistolí u hlavy. Udělat natruc prostě jenom naprostý opak toho, co po vás lidé chtějí, z vás nakonec asi vizionářku neudělá. Postupy jdou tak moc naproti popovým standardům osmdesátých a devadesátých let, že se vám prostě po chvíli vytratí z hlavy a téma sobectví se po pár tracích stane spíš naprosto předvídatelné než šokující. Mileniálský hédonismus a self care vyhnaná do extrému nakonec není nic, o čem bychom v současném umění neslyšeli. Stačí se podívat ke spisovatelce Sally Rooney nebo aktuálnímu filmovému hitu Nejhorší člověk na světě.

Cenu pro popovou královnu měsíce března si nakonec odnese spíš Rosalía, je to právě její přístup k zábavě, kterým dovedla uchvátit široké řady popových fanoušků, ale i nerdy a hudební novináře. Nazvat by se dal jako důsledně antropologický. Hlavní hrdinkou písní na Motomami je sice ona sama, působí ale spíš jako taková průvodkyně drobnými radostmi dnešního člověka. Bere nás na místa, kde lidé zrovna neřeší nic zásadního, a zkoumá, jakými způsoby utloukají čas. Občas se u toho natáčí na Tik Tok jako tanečníci v klipu ke skladbě Chicken Teriyaki, občas jezdí na motorkách jako v klipu ke skladbě Saoko.

Mezitím sní o tom, že se obléknou do oblečení od značky Fendi jako v textu skladby Candy. Nebo se jim stýská po blízkých, které dlouho neviděli, jako v tracku s kryptickým značením G3 N15. Rosalía nevidí zábavu jako imperativ, ale jako činnost, ke které se lidé v různých koutech světa a v různých společenských vrstvách staví velmi různě, a vytváří badatelsky pečlivou mozaiku toho, jak vypadá zábava mladého západního člověka v roce 2022. Vlivy splývají, k japonskému animé hrají latinské rytmy, pocity euforie střídá melancholie z toho, že čas nezastavitelně plyne a ani sebepovedenější party na tom nic nezmění. 

Jaký je tedy verdikt?

Charli XCX se sice chtěla vůči trendům současné popkultury vymezit, udělala ale prostě další album o sobě, Rosalía naopak sama se svou postavou pracuje jako s médiem, skrze které nechává promlouvat popkulturní zeitgeist, a právě díky tomu je nakonec tak osvěžující.

Jak se Charli XCX bouří proti vyprázdněné autenticitě v současném popu? A daří se jí to? Je Rosalía antropoložka současné zábavy? A která z nich udělala lepší album? Poslechněte si celý příspěvek.

Spustit audio