Antropoložka Janine Wedel: Za vzestup antisystémových politiků může nový druh zákulisní korupce

Během své rané kariéry se profesorka Wedel věnovala tomu, jak neformální procesy utváří politický život komunistických a postkomunistických zemí. Poté se zaměřila na Spojené státy – výsledkem byla série knih a prací, ve kterých popisuje vliv zákulisních vztahů a bratříčkování na politická rozhodnutí. „Náš politický systém je doopravdy v řadě ohledů pokřivený. Žijeme sice v informačním věku, ale paradoxně je pro nás těžší skutečné vlivy skrytých politických hráčů vysledovat,“ říká.

Úspěch Donalda Trumpa nebo brexit se vysvětlují deziluzí lidí z tradiční politiky. Říká se, že třeba Trump je populární u těch občanů, kteří mají pocit, že na nich nezáleží, že už nikam nepatří. Vidíte to stejně?
Musím říct, že o tom takhle přemýšlím už delší dobu. Ve své knize Unaccountable (Neodpovědní) z roku 2014 jsem také narazila na téma outsiderství. Outsideři jsou lidé, kteří se cítí být mimo politický systém, zkoušejí se do něj dostat, ale nedaří se jim to. A pak mají pocit, že systém je vůči nim nespravedlivý, že je zmanipulovaný. Je to jak americký, tak evropský problém. Netýká se přitom elit, ale obyčejných lidí. Ti si totiž velmi všímají korupce na těch nejvyšších místech.

Američanka Janine Wedel učí na univerzitě George Masona ve Fairfaxu a jako první antropoložka obdržela prestižní Gravemeyerovu cenu, kterou tradičně dostávali jen politologové. O strukturálních problémech politických systémů napsala řadu publikací, poslední z nich má název Unaccountable (česky Neodpovědní),vyšla před třemi lety.

Ve svých výzkumech jsem došla k závěru, že náš politický systém je doopravdy v řadě ohledů pokřivený. V Americe to začalo vycházet najevo, když se objevila pravicová strana Tea Party. Jejím hlavním terčem byl takzvaný velký stát, který považovali za zdroj veškeré korupce. O pár let později na levici vzniklo hnutí Occupy, pro které problém představoval velký byznys. Na obou pohledech přitom byla trocha pravdy.

Můžete být konkrétnější? Jak přesně je naše politika pokřivená?
Ta nejhorší a nejhůře postižitelná korupce vyvěrá z prorůstání velkého byznysu s politikou. Řadu politických rozhodnutí v Americe ovlivňují podnikatelé z Wall Street, což má velmi reálné dopady a podíl například na finanční krizi. Nejsou to tedy jenom byznysmeni nebo jenom politici, je to neférová spolupráce obou dvou světů. Například ve Spojených státech najdete řadu vysloužilých generálů, kteří sedí v poradních orgánech vlády a přitom stranou pracují pro konzultantské nebo zbrojařské firmy. Díky své pozici ve státní struktuře mají přístup k cenným informacím, které pak využívají jejich zaměstnavatelé. My jako veřejnost už nevíme, co se za zavřenými dveřmi děje, nemáme způsoby, jak zajistit, aby tito lidé měli politickou odpovědnost. Týká se to řady dalších oblastí – zdravotnictví, energetiky, ochrany životního prostředí, finančnictví. Z tohohle všeho pak lidé mají dojem, že systém s nimi vlastně moc nepočítá. A mají pravdu. Občané ztratili důvěru ve formální instituce, nevěří médiím, parlamentu, prezidentovi, bankám. Během posledních desetiletí se tyto instituce dramaticky změnily a už neslouží lidem tak jako v minulosti

Existuje způsob, jak to změnit, jak důvěru obnovit?
Musíme především pochopit, jak jsme se do naší dnešní situace dostali. Poté je potřeba přenastavit pravidla, podle kterých instituce, kterým jsme kdysi věřili, dnes fungují. Je potřeba, aby pracovaly pro veřejnost a aby z jejich práce netěžila jen malá skupina, které říkám „stínové elity“. Podařilo se jim systém pootočit tak, aby z něj měly prospěch jen ony. Je přitom potřeba říct, že to, o čem mluvím, je nový druh korupce, protože je zpravidla legální.

Jedním z důvodů, proč k tomuto pokřivení systému došlo, je podle vás privatizace vlády. Tedy to, že se na vládnutí podílí i různí kontraktoři, konzultanti a podobně. Jak se to stalo? Je nějaký moment v historii západních demokracií, který to zapříčinil?
Je to výsledek několika různých cest, kterými se vývoj západních států v uplynulých desetiletích ubíral. V 80. letech byla privatizace jedním z hlavních cílů politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Tento styl deregulace byl pak skrze mezinárodní finanční instituce exportován do celého světa a po pádu Sovětského svazu se v Evropě otevřela řada nových míst, kde mohl Západ privatizaci a deregulaci zavést. Kromě toho se znatelně zvýšila role finančních institucí jak v ekonomice, tak v tvorbě zákonů a řada států se víc a víc začala podřizovat požadavkům velkého peněžního byznysu.

Konec studené války a geopolitická transformace, která přišla s ním, umožnily vznik velkého množství organizací se zájmem podílet se na tvorbě legislativy a politiky. Objevily se think tanky, poradenské společnosti a s nimi řada nových způsobů, kterými šlo vládnutí netransparentně ovlivňovat. Když jako konzultant sedím v radě vládního orgánu, mohu se snadno snažit prosadit zákony, které pomáhají hlavně mé firmě. Velký vliv na privatizaci vládnutí měla i digitalizace. Zhoršila postavení velkých médií a role tradičních gatekeeperů, investigativních novinářů nebo fact-checkerů se snížila.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Příhlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Ve vaší knize mě zaujala pasáž o informační asymetrii. Podle vás mají stínové elity přístup k informacím, ke kterým se my ostatní nemůžeme nikdy dostat. V době internetu, kdy se informace zdají velice svobodné, je to vlastně docela zarážející zjištění. A tak mě napadá – jsou prostředky webu 2.0, sociální média, občanská žurnalistika a tak podobně podle vás efektivními zbraněmi pro boj proti stínovým elitám?
Existuje samozřejmě řada organizací, které to dělají dobře, ale s internetem a digitálními médii se pojí několik velkých problémů. Vznikla řada menších médií, díky kterým mohou lidé žít ve svých malých informačních vesmírech. To znamená, že voliči Hillary Clinton mohou číst jen Huffington Post a podporovatelé Donalda Trumpa zase jen Breibart News. To je něco, co jsme v Americe během voleb velmi pocítili. S tím souvisí i vzestup fake news a webů, které se tváří jako objektivní zpravodajství, ale přitom jde o PR. Tyto věci je i pro trénované oko velmi těžké odhalit. Toho samozřejmě využívají i zahraniční mocnosti, třeba Rusko, které se snaží západní země destabilizovat. Nepomáhá tomu fakt, že investigativní reportéři prakticky vymizeli a řada zkušených novinářů kvůli existenčním důvodům přechází do PR.

Napadá mě: nemohou být akademici také součástí stínové elity?
Jak akademický svět, tak think tanky i nevládní organizace jsou neustále vystavovány tlakům, které souvisí s dynamikou dnešního politického systému. Je potřeba neustále shánět peníze, být neustále vidět v médiích. Je pak velmi snadné takové organizace skrze financování nebo mediální pozornost zkorumpovat. Navíc se děje ještě jedna věc. Když pošlete generála nebo vědce do televize, bude se o něm referovat jako o vysloužilém generálovi a vědci, ne jako o zaměstnanci určité zájmové skupiny. Velké korporace taky často financují akademiky a think tanky, a to s velmi jasnou agendou. Třeba studie popírající klimatickou změnu byly z velké části prováděny v think tancích. Proč? Protože je korporace mohly financovat tajně – think tanky nemusí vždycky zveřejňovat svoje účetnictví a jejich práce se pak může čtenářům zdát jako nezávislá. Všechno je to přitom jen o PR.

Já sama jsem zkoumala skupiny bojující za práva pacientů, za lidi s velmi těžkými chorobami. Velká část z těchto skupin je financována farmaceutickými a medicínskými společnostmi, které skrze ně chtějí propagovat svoje léky nebo zařízení. Navenek to pak vypadá, že je lidé doopravdy chtějí, a zjistit pravdu je pro nás jako veřejnost velmi složité. Žijeme sice v informačním věku, ale paradoxně je pro nás těžší skutečné vlivy vysledovat. Jsou to metody odehrávající se mimo hlavní mocenskou a politickou scénu. A využívají jich elity napříč celým politickým spektrem.

Souvisí s tím ještě určitá deformalizace rozhodovacích procesů, obcházení tradiční byrokracie. Rozhodnutí, že se Spojené státy zúčastní války v Iráku, neprošlo běžným procesem, při kterém by se setkali zástupci ministerstva zahraničí, obrany a Pentagonu. Místo toho se tak stalo skrze síť kontaktů, vlivných lidí v jednotlivých částech vlády. Tuto debyrokratizaci můžeme pozorovat i na práci organizací, jako je G30, což je summit, kde se setkávají přední světoví ekonomové a finančníci. Samozřejmě nevytváří legislativu přímo, ale na její tvorbě se využíváním svého vlivu podílí. Šéf G30 mi kdysi řekl: „My zákony nenavrhujeme, ale sledujeme, jak se do zákonů naše rozhodnutí dostávají.“ Konkrétně oni se v 90. letech zasadili třeba o deregulaci finančních derivátů.

Lidé na tyto věci velmi silně reagují. Logicky si říkají: jak tohle vůbec můžu ovlivnit? A to je podle mě důvod, proč někteří lidé volili Donalda Trumpa a proč podporují antisystémové strany.

Ne, že bych chtěl tvrdit, že bychom tato témata neměli rozebírat, ale když člověk poslouchá příběhy o zákulisních machinacích a obcházení demokracie, velmi snadno může důvěru ve veřejné dění, o které jsme se bavili v úvodu, ztratit… Co byste řekla mladým lidem, kteří zažívají politickou deziluzi?
Moje dobrá afroamerická přítelkyně, která zemřela před 20 lety, vždycky říkala: „Nemůžu vystát, když mi někdo řekne, že nechodí volit. My jsme za právo volit museli bojovat.“ Mladí lidé by měli chápat, že jejich rodiče, prarodiče museli dnešní svobodu vybojovat. Je třeba být co nejaktivnější na lokální úrovni, nenechat se rozdělit tak, jak to dokázal komunismus. Musíme se setkávat, a to napříč společenskými skupinami. Vysokoškolští studenti by si měli popovídat s uklízečem, měli by se bavit s lidmi s opačným názorem. A dělat něco pro místní komunitu. Není to jen o mně nebo vás a o našich 50 nejbližších přátelích. Měli bychom vykročit mimo náš úzký okruh známých. A rozhodně jít volit.