Apolena Rychlíková: Týrání a neúcta k seniorům a seniorkám. Systémový, ne individuální problém zacházení se slabšími

Přinesli je reportéři Seznamu a otřásly Českou republikou. Podle výpovědí bývalé zaměstnankyně, dětí klientů i klientky samotné docházelo k různým typům násilí, kterého se dopouštěl personál Slunečnice.

Čtěte také

EET i pro sociální služby v domovech důchodců? To je úplná šílenost, říká Pirát Ferjenčík

„Tu práci miluji, ale je mi z toho špatně, jak se zakrývá nelidskost personálu k lidem, kteří jsou tam do konce života,“ uvedla ve své zprávě pečovatelka Gabriela Lhoťanová, která Jiřího Kubíka kontaktovala. Slunečnice patří k největším domům pro seniory na Ostravsku.

Lhoťanová popisuje, jak se více než většina personálu chová k lidem umístěným v zařízení odporně: tykání, urážky, záměrné psychické i fyzické napadání a ponižování, to jsou praktiky ve Slunečnici. A mluví i o vedení, které opakované stížnosti ze strany klientek a klientů, ale i jejich dětí, dlouhodobě ignoruje.

Vnímat tento problém jen jako selhání jediného pečovatelského domu by ale bylo dosti krátkozraké. Problém tkví v samotném nastavení naší společnosti směrem k oblasti péče a také k obecnému přístupu ke „slabším“ lidem ve společnosti. Ať se jedná o staré lidi, děti, ale i sociálně slabší a vyloučené, fyzicky nebo mentálně znevýhodněné a další vytěsňované a přehlížené skupiny.

Péči potřebujeme všichni

Kdo někdy procházel pracovní inzeráty pečovatelských domů, musel se vyděsit. Peníze, které se za tuto náročnou, fyzicky i psychicky vyčerpávající práci nabízejí, se často pohybují pod hranicí mediánové mzdy, a někdy dokonce jen pár tisíc nad mzdou minimální. Tempo, ve kterém zaměstnanci a zaměstnankyně musí pracovat, je smrtící.

Nic z toho samozřejmě neomlouvá odporné chování pečovatelů ve Slunečnici, ale usazuje ho do důležitého kontextu. Tato práce jednoduše není nijak „exkluzivní“ a mnohdy ji nevykonávají ti, kteří na ni mají schopnosti, ale právě naopak.

Čtěte také

Pokud se vláda nechce dívat, jak se třetina seniorů dostává na hranici chudoby, musí jim přidat, říká šéfka nové důchodové komise

Péče je vnímána jako okrajová, neproduktivní záležitost. Na jejím zneužívání v podobě nízkého ohodnocení stojí dnes celá společnost. Není proto divu, že péči často v tichosti a za dveřmi svých bytů vykonávají ženy. Ty se u nás běžně starají jak o děti, tak o starší rodiče, a nejenže se tento obří nepoměr neproblematizuje, on se ještě vyzdvihuje a nerovnosti se dál betonují.

Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby péče o členy domácnosti byla tak adekvátně ohodnocená, že by nemusela znamenat pro většinu lidí prohloubení sociálních nejistot. Člověk, který pečuje, z peněz určených na péči sám nevyžije a je vždy závislý na někom dalším. To vytváří nepříjemný koloběh, který je ve svém nastavení vždy nějak zneužitelný.

Jenže ne každý má dostatek času věnovat se nemocným rodičům a důvody můžou být různé: život v jiném městě, náročná práce, nutnost živit ještě své děti, platit si bydlení, prostě nějak žít. Proto tu mají být různé služby: docházení personálu domů, domácky vedené hospice, jednoduše dostupné, důstojné a kvalitní varianty péče.

Čtěte také

Petr Holub: Dvě miliardy na sociální služby? Desetkrát víc nestačí

V tom, jak se tu k péči přistupuje, nám dává politika jasný signál: tento typ práce nikoho nezajímá. Nedá se totiž zpeněžit, kapitalizovat, vytěžit a finančně maximalizovat, a proto ty, kteří chtějí sami pečovat, podporovat nebudeme. Co potom zbývá? Pečovatelské domy. Jejich kvalita je kolísavá a nedá se říct, že soukromá zařízení jsou lepší. Nemusí být. Ani drahá zařízení nemusí být (a nejsou) zárukou důstojného zacházení.

To, co se podařilo odhalit ve Slunečnici, je jen vrcholek ledovce. Pozorovat, jakého chování se můžou lidé dopouštět vůči slabším, je hrozné. Naše společnost je ale proti těm, kteří v ní z různých důvodů nestačí a stačit nemůžou, obecně velmi nepřátelská. Je dobře, že se reportérům Seznamu podařilo kauzu zveřejnit.

Teď je na řadě další krok: důsledná proměna společenského uvažování o péči jako takové. A to na ekonomické i psychologické rovině. Pokud bychom péči postavili do středu našeho zájmu a jasně řekli, že je důležitější než cokoliv jiného, byli bychom schopni proměnit i naše vnitřní společenské vztahy.

Apolena Rychlíková|foto: Jan Bartoněk

Vzhledem k tomu, že segment péče bude s klimatickou změnou i proměnou světa práce stále narůstat, je tento zásadní obrat v našem přístupu k ní víc než nutný. Nějakou péči totiž potřebujeme v životě úplně všichni. Tak si jí začněme konečně vážit a žádejme její všeobecné zkvalitnění, jinak se budeme sami brzy divit, v jaké společnosti to žijeme.

Autorka je komentátorka serveru A2larm