Architekti, nebo umělci? „Taky dělníci, ale záleží na tom?“ říká kolektiv, který má Turner Prize

3. červenec 2018
Scéna Horst festivalu od Assemble

„Dobrodružné hřiště v Baltic Street je místo, kde se dá totálně ponořit do hry. Děti přicházejí, kdy chtějí, o hřiště se starají 3 dospělí, kteří pomáhají při hrách, vaří a dětem od 6 do 12 rozdávají vodotěsné obleky. Autorem veřejné zakázky je kolektiv Assemble a děti z Dalmarnocku v Glasgow,“ stojí v portfoliu kolektivu, který není tak docela umělecký, ani architektonický, každý člen dělá něco. Výsledkem bývá kompletní malá fungující společnost, hřiště, kino i nová ulice.

S jedním z asi osmnácti členů kolektivu jsme mluvili na pražském festivalu reSITE. Louis Schultz tu mluvil mimo jiné o projektu liverpoolské Granby Street, za který Assemble před třemi lety cenu získali. Společně s obyvateli ulice tehdy kompletně přestavěli 10 typických léta zanedbávaných britských řadovek. V roce 1981, v době vysoké nezaměstnanosti a společenských tenzí, v jejich blízkosti došlo k jedněm z nejostřejších pouličních střetů s policií v historii Británie.

Za projekt liverpoolské Granby Street dostali Assemble Turnerovu cenu

Podle tamních obyvatel jako by městští úředníci tehdy okolo čtvrti nakreslili červenou čáru, kterou se rozhodli nepřekračovat. Nejenže se nijak neinvestovalo do obnovy ulic, přestal se odsud i vyvážet odpad, přestaly se zametat ulice a z oblasti okolo Granby Street se stala zóna, kam nikdo nechodí, pokud nemusí. Spousta lidí se odstěhovala pryč. „Assemble byli jediní, kdo si kdy s místními sedl, poslouchal je, potom jejich představy nakreslil a pak postavil,“ cituje britský Guardian Eriku Rushton, předsedkyni komunitní společnosti, kterou místní založili, aby kus zanedbávané čtvrti obnovili. Skupina kamarádů, kterým ještě nebylo ani třicet a jen někteří z nich už měli za sebou architektonickou nebo stavitelskou zkušenost, se tu vyřádila.

Kdo jsme? Není to jedno?

„V jednom z domů chybí podlaha, ale my ji nepotřebujeme. Proč nenechat dům bez ní a využít pak prostor, který má dvojitou výšku? Nepracujeme pod obvyklým tlakem vytěžit prostor tak, aby měl co nejvyšší možnou cenu,“ popisovali svůj způsob práce, když se sem po nominaci na Turnerovu cenu začali sjíždět novináři. V další budově kompletně prosté vnitřních stěn a příček Assemble založili zimní zahradu.

„Někdy jsme architekti, někdy umělci, někdy dělníci, je to různý, záleží na projektu,“ vysvětluje mi v Praze Louis Schultz. „Třeba když jsme navrhovali veřejnou knihovnu pro kolej Londýnské univerzity Goldsmiths, tak jsme sami vyrobili některé komponenty, vyrobili jsme třeba celou fasádu. Nebo teď nedávno jsme pro projekt Umění v metru v Londýně vyrobili různě barevné kachličky a obložili jsme jimi starou trafiku na stanici Seven Sisters. Léta už nefunguje, tak jsme z ní udělali umělecký projekt.“

Ačkoliv podle Louise nemá cenu si moc lámat hlavu s tím, co vlastně Assemble jsou, a snažit se to pojmenovávat, typické pro jejich práci je zakládání malých společností. „Hrozně rádi zakládáme organizace,“ směje se. „Třeba Blackhorse Workshop, to je otevřená dílna v severním Londýně, kterou jsme založili proto, že hodně lidí chce pracovat se dřevem nebo železem, ale nářadí je drahé a velké, takže lidi mají problém ho sehnat. Funguje to jako taková knihovna s nářadím, lidi si tam můžou půjčit velké pily, sekačky, všechno vybavení a jsou tam i lidi, kteří vám s tím poradí. Zaplatíte jenom malý poplatek, fungování platí komerční subjekty, se kterými spolupracujeme a které dílnu taky využívají. Blackhorse je organizace, která má podílníky, zaměstnance, dokonce jsme jí ustanovili exekutivní komisi.“

Žádnou filozofii nemáme

Způsob práce Assemble vychází z toho, že kolektiv vznikl ze skupiny kamarádů, většinou absolventů architektury, kteří si podle Louise chtěli ulevit od nudy kancelářské práce. „Jako první jsme udělali Cineroleum, kino na staré benzínce, tam jsme si taky udělali všechno sami. Dostali jsme nápad, našli jsme místo, navrhli jsme, jak to bude fungovat, naplánovali jsme, co se bude promítat, vyrobili webovky, udělali popcorn, nacpali bar…,“ směje se Louis. „Tenhleten holistický způsob práce není založený na žádné filozofii, prostě jsme tak začali fungovat, nic v tom nehledejte, byla to skupina lidí, kde někdo znal někoho a někdo zas někoho dalšího, lidi přicházeli, s něčím pomohli, zase odešli… a někteří už zůstali. Jsme oportunisti, vždycky jsme jenom využívali možnosti, co se zrovna naskytly.“

Dnes je oslovují se zakázkami jak veřejné instituce, tak městské čtvrtě, firmy nebo si projekty vymýšlejí sami – jako třeba budovu svých ateliérů, kde sídlí kromě nich další umělci a architekti. „Jsou tam truhláři, keramici… vznikl nám tím ekosystém lidí, z nichž se každý čas od času zapojí.“ 

New Addington, přestavba croydonského ghetta od Assemble

„Assemble jsou praktičtí lidi, co nemají rádi moc zbytečných řečí, část z nich sice studovala architekturu na Cambridgi a někteří historii nebo filozofii, ale jiní dřív pracovali jako technici nebo dělníci,“ popisuje kolektiv jeden z nejznámějších světových novinářů píšících o architektuře a městském designu Oliver Wainwright. „Viděl jsem je v akci v New Addingtonu, croydonském ghettu. Instalovali pódium pro seniorské taneční zábavy, rampu pro skejťáky, reorganizovali místní trh a navrhli pro místní sérii zlepšováků. Dneska už mají ve svém portfoliu všechno možné, od dočasných divadelních pódií po promýšlení lokálních sociálních politik souvisejících s bydlením. V Serpentine (londýnská galerie v Hyde Parku, kde vystavují nejznámější světoví umělci) zorganizovali loni v létě záhadný rituál, a ačkoliv nejsou kvalifikovaní architekti, dostali zakázku na galerii pro Goldsmiths College za 2 miliony liber. K tomu pořád dělají věci, jako je Dobrodružné hřiště v Glasgow.“

Zapojit místní? Když to dává smysl

Další věc, o které se v souvislosti s Assemble můžete dočíst, je jejich schopnost komunikovat s místními lidmi. „Cílem Assemble je řešit typický nesoulad mezi zájmy veřejnosti a procesem tvorby obytného prostoru,“ dozvíte se na webu reSITE. „Jasně, o zapojování komunity lidi strašně rádi mluví,“ usmívá se Louis. „Většinou se to dělá tak, že když chce někdo něco postavit, tak vždycky přijde s tím, že ‚zapojíme místní‘. Ale je to vždycky až v momentě, kdy je jasné, co se bude stavět, takže mně to vůbec nedává smysl. Když pak s lidmi už jen vybíráte barvu fasády, proč to vůbec děláte? K čemu to je?“

Model veřejné knihovny pro kolej Londýnské univerzity Goldsmiths od Assemble

Podle Louise se Assemble ničemu takovému, jako je „zapojování komunity“, nevěnují. Buď celý projekt vymýšlí společně s místními, anebo jej dělají po svém. Přijde na to. „Třeba hřiště dobrodružství, to bylo jasný, to jsme dělali s dětmi, ale ne jenom, že bychom jim dali vybrat, jakou barvou natřeme houpačky. Celý je to navržený podle toho, co chtěly, tak nějak si představuju komunitní projekt. No, ale pak jsou projekty, jako je galerie pro Goldsmiths, a tam žádná komunita není, nebudete přece chodit kolem školy po ulici, klepat na dveře a ptát se lidí, co by se jim tam líbilo. Tam to žádný smysl nemá.“

Dobrodružné hřiště v Baltic Street

Sám Louis, rodilý Londýňan, v projektech Assemble nejčastěji staví. „Třeba na dílně Blackhorse jsem toho dělal dost, nebo na našem ateliéru.“ V jeho rodném městě, kde pořád tráví nejvíc času, ho baví, jak se pořád proměňuje. „Je to strašný chaos, bydlí tam hrozně moc různých druhů lidí, je to jako spousta malých společností vedle sebe, to mi vždycky přišlo cool. Je zajímavý, že když jste odtamtud, tak jste součástí tohohle společenství rozčleněného jakoby na různé zvláštní kluby, které se ale mezi sebou neznají.“

Vadí mu naopak nedostatek politické vůle dělat něco s problémem bydlení. „Situace na trhu s bydlením dneska trápí hodně lidí, protože za byty dávají každý měsíc obrovské částky. Je to tak asi všude na světě. Ale není to přece tak komplikovaný problém, můžete třeba různě danit ty, kteří vydělávají na poskytování bydlení, je to ve skutečnosti jednoduché. Mám dojem, že se v Británii v období od viktoriánských časů po poválečnou dobu hodně věcí pro hodně lidí zlepšilo, pak se to ale zase začalo zhoršovat.“ V Česku byl Louis sedmkrát – na CzechTeku. „Co Praha? Praha je krásná, jsou tu supr lidi… ne, haha, jsem tu asi na 24 hodin, takže fakt nevim. Je dobrý být někde, kde vznikl ležák.“

Spustit audio
autor: Táňa Zabloudilová