Auta jsou přežitek, ale dobře se v nich bydlí i medituje. Jak se mění náš vztah k nim?

vrak - rozbité auto - staré auto
vrak - rozbité auto - staré auto

Štěpánka si už nepamatuje, kdy se rozhodla, že bez auta to nepůjde. Čerstvě po rozvodu, v jedné ruce balík počůraných plenek, ve druhé čtyřletá dcera, venku mráz a sníh a odjíždějící autobus, co přijede zas až za 20 minut. Jakub nesnáší auta v centru, ale miluje svůj obytný náklaďák. Pro Lenku je na vesnici auto nutnost, pro Roberta zase čistá vášeň. Jaký vztah mají dvacátníci a třicátníci k jednomu z nejvlivnějších vynálezů posledních staletí?

Robert: Meditace za volantem

Můj vztah k autům prošel před dvěma lety radikální proměnou. Celý život jsem žil bez auta, mí rodiče ho také neměli. Auta jsem neměl rád, považoval jsem je za zbytečnost. Z praktických důvodů jsem si ale jedno nakonec pořídil a řízení mě začalo obrovsky bavit. Teď je pro mě zdrojem svobody pohybu, a když jedu na nějaké delší trasy, během pár desítek kilometrů mi najede stav blízký meditaci. Řízení mě uklidňuje, neposlouchám muziku, jen se soustředím na jízdu. Je to moje radost. Pocit, kdy se s tebou řítí auto velkou rychlostí a ty ho ovládáš, je super.

Jakub: SUVčka nesnáším, ale bydlím v náklaďáku

Fakt nemám rád v centru SUVčka, když vidím, že v něm sedí jeden člověk. Obecně nemám rád osobní automobily jezdící po městě, když tam jezdit nemusejí. Zároveň ale bydlím v náklaďáku. Je to částečně pocit svobody – můžeš se kdykoli přestěhovat, aniž by ses musel balit nebo něco převážet, protože máš v podstatě furt naloženo. S autem navíc nepřekážíš, nesmrdíš. S náklaďákem se hneme, jen když připravujeme nějakou párty. Chystáme se v létě na dvouměsíční turné. Jinak stojíme tady na tom plácku. Auto je pro mě svoboda a náklaďáky mám vyloženě rád.  

Jakubův obytný náklaďák

Štěpánka: Auto je moje osobní výhra

Pro mě je auto osobní výhra, protože můj bývalý muž říkal, že nikdy nebudu moct řídit, a auto mi nikdy nechtěl půjčit. Těsně předtím, než jsme se rozešli, jsem řekla: „Já už na to kašlu. Buď budeš vozit dítě ze školy ty, nebo se něco musí změnit.“ Přesně si pamatuju moment, kdy jsem se rozhodla, že auto je nutnost. Vyzvedávala jsem čtyřletou dceru ze školky, byl prosinec, do obličeje nám lítal sníh a déšť. V jedné ruce jsem táhla dcerku, ve druhé balík s jejími počůranými plenkami, které mi daly učitelky na vyprání. Dobíhaly jsme na zastávku autobusu, který jezdil jednou za dvacet minut, ujel nám před nosem. Říkala jsem si: „Tak, a to je naposled, co jsem tohle absolvovala.“ Moje máma vždycky namítala: „No, prosím tě, my jsme to bez auta taky zvládli, naše babičky taky.“ Jenže podle mě byl svět dřív pomalejší. Auta neměl nikdo. Myslím si, že každá doba počítá s možnostmi a věcmi, které jsou k dispozici. Málokdo spoléhal na to, že musíš někde být v určitou chvíli.

Stává se z auta překonaný symbol statusu? Jak pro koho. Cyklista a řidič o známých debatních klišé

Městská cyklistika

Ježdění autem bez omezení je právem každého občana, říkají automobilisté. Auta si však zabrala ulice pro sebe, jejich provoz omezuje život ve městě, namítají cyklisté. Když dojde na téma budoucnosti dopravy v českých městech, v diskuzích se opakují stále stejné otázky, stále stejné odpovědi a stále stejná klišé. Debata o cyklistice a omezování aut ve městech jako by se zatím nedostala ze začátečnické fáze. Jak se časté uzlové body debat podařilo prohloubit Martinu Kontrovi, fanouškovi cyklistiky a provozovateli Bajkazylu, a Janu Koubkovi, nezávislému motoristickému publicistovi?

Když jsem si auto pořídila, bylo to v době, kdy jsem zůstala s čtyřletou dcerou sama. Přiznám se, že jsem měla tolik starostí, že jsem v tu chvíli opravdu neřešila, jestli to je nějaká ekologická katastrofa a jestli k ní nějak přispívám. Dnes to řeším tak, že si rozmýšlím, jestli je důležité se někam dopravit autem. Možná, že za pár let, až mi dítě odroste, si už další auto nepořídím a budu se pohybovat volnějším tempem. Myslím, že když je člověk v životní situaci, která ho donutí k tomu, aby zrychlil nebo zefektivnil svůj pohyb, přestane být ekologický aspekt důležitý.  

Lenka: Nutný zlo

Jsem ten typ, co bere auto jako nutné zlo. Když jsem začínala jezdit, řídila jsem ráda. Kdybych ale mohla všude jezdit vlakem nebo autobusem, budu radši. Ve vlaku stihneš pracovat, mezi velkými městy je dobré spojení, i když jsou časy, kdy vlaky nabírají minimálně půlhodinové zpoždění. Problém nás čeká v budoucnu: stěhujeme se na vesnici, odkud jedou dva autobusy denně. Auto tu člověk potřebuje minimálně k tomu, aby se dopravil do většího města na vlak a pak dál. Auto je pro nás tím pádem nezbytnost. Štve mě, že tu neexistuje lepší infrastruktura. Kdyby veřejná doprava po republice fungovala lépe, nebyli bychom na autě tak závislí. Zároveň mám pocit, že rozvoj automobilismu se úplně utrhl z nějaké rozumné míry. Všichni jezdí všude autem, ulice jsou auty zacpané tak, jak to ještě před 15 lety vůbec nebylo. Lidi se vozí autem v jednom, nepřemýšlejí o využití vozu pro víc lidí.

Lenka

Tereza a Dan: Auto chceme sdílet

Auto jsme dostali od mého táty asi před rokem. Celou dobu jsme ho nepotřebovali. Pak nás napadlo, že bychom ho mohli půjčovat nebo sdílet, a momentálně ho má u sebe náš kamarád. My sami začneme auto aktivně využívat asi při cestách na chalupu. Po městě se oba pohybujeme na kole, mezi městy vlakem, ale ne všude se vlakem dostaneš.

Jonáš: Na čem jsme se to dohodli?

Auta příšerně nesnáším. Je na nich všechno špatně, jsou extrémně nebezpečná. Neustále mě udivuje ten automobilový konsenzus, i za cenu tolika smrťáků ročně a přesto, že víme, jak moc auta znečišťují prostředí. Taky se divím, jakou politickou a ekologickou cenou je vykoupený benzín a ropa, v neposlední řadě mě štve celý macho kult kolem aut nebo vyděračské reklamy útočící na ego a rodinnou spokojenost.

 

Poslechněte si anketu s milovníkem řízení i s mladou rodinou, která své auto už přes rok sdílí s kamarády.