„Baletní tréninky z duše nenávidím,“ říká sólistka Národního divadla

V předvánočním shonu na konci roku je samotná představa kouzelného místa daleko od stresu a úzkostí téměř nemožná. Přesto vás dění za zdmi domu ve vnitrobloku na Anenském náměstí v Praze uhrane a přenese do jiného světa. Mladí tanečníci a tanečnice z baletu Národního divadla tam totiž pokračují ve své každodenní tiché práci a umění. „Dril i zábava,“ popisuje rutinu baletka Michaela Wenzelová jednoho prosincového rána v oroseném tanečním sále.

Trénuje od svých čtrnácti let šest dní v týdnu a její den začíná v 10 hodin baletním tréninkem u tyče. Tanečníci a tanečnice se během první hodiny a čtvrt rozcvičí, pokračují zkoušením na repertoár podle toho, na jakou roli se zrovna připravují nebo kdy mají nejbližší představení. Pracovní doba končí v šest. Večer je většinou představení, o víkendech dvě.

„Upřímně řečeno, já od svých šesti let nesnáším baletní tréninky, z duše je nenávidím a cvičím je jenom proto, že se to musí,“ říká šestatřicetiletá baletka Národního divadla Wenzelová. „Když se potom objevíte na jevišti, tak vás to pohltí. To je kompenzace.“ S rostoucím věkem a zkušenostmi přichází jistota, na druhou stranu musí člověk neustále držet tempo. „Je to těžší a těžší,“ vstoupil do rozhovoru její kolega, sólista Adam Zvonař.

Společně účinkují v oblíbené vánoční inscenaci Louskáček s hudbou od Petra Iljiče Čajkovského, která má stálé místo ve vánočním programu Národního divadla. Po dvou letech se do repertoáru vrátila verze Louskáčka od choreografa Youriho Vàmose, jak dvojice vysvětluje. „Sice jenom dočasně, ale jsme za to vděční, protože ji máme strašně moc rádi,“ svěřuje se Wenzelová, která v Louskáčkovi tančí jednu z hlavních rolí. A dodává: „Když máte štěstí tančit v takhle krásném představení, tak ono to jde samo. Je to radost.“

Poslechněte si celou reportáž ze zákulisí baletního souboru Národního divadla a dozvíte se mimo jiné, jestli tanečníci chodí na tréninky s kocovinou.