Banán: Nálepka DIY hardcore punk není zárukou vůbec ničeho

Když Hanba začínala, hrál jsi ve čtyřech kapelách, které se od sebe hudebně dost lišily. Pustina vyčnívala nejvíc, řekl bych.
Pustina, to byl takový projekt. Nedá se o ní mluvit jako o plnohodnotné kapele. Čímž nechci říct, že bych ji bral jako něco, čemu bych nevěnoval tolik energie. Když jsme měli koncert nebo zkoušku, tak jsme do toho všichni dali naprosté maximum. Nebrali jsme to tak, že se snažíme hrát jako nějaká konkrétní kapela nebo oldschoolový black metal. Chtěli jsme si ale black metal vyzkoušet. V určitém ohledu to bylo dost stejné jako s Hanbou. Úplně poprvé jsme se sešli ve zkušebně, nebo tenkrát rovnou ve studiu, v sestavě – já, bubeník z Lahar Žrout a kytarista Honza Tomáš – a jenom jsme jamovali. Kazeta, která pak vyšla, je stoprocentní improvizace. Stejně přirozeně jako Pustina začala, tak i přirozeně skončila. S kazetou Hanby to bylo podobné, během deseti minut jsme na druhé zkoušce spíchli nějakou kostru, pak jsme to párkrát dokola přehráli a nahráli to. Hudebně jsou ty kapely sice rozdílné, ale v tomhle k sobě mají extrémně blízko. Hanba je pak klasický punk rock a Hlinomaz takový noise hardcore, bych řekl, když se máme bavit o škatulkách, i když já to nemám moc rád. Nedokážu to asi nijak zařadit, má to zase úplně jinou energii než ty ostatní.

Hanba (Banán úplně vlevo)|foto: oficiální Facebook kapely Hanba

Od trash metalu s Lahar jsi pak přeskočil k čistému punk rocku, na který si u tebe aspoň já nevzpomínám. Chyběl ti?
Určitě mi to chybělo. Vyrostl jsem na tom, tenhle styl mám hodně rád. Měl jsem pocit, že to je něco, co mi vnitřně schází. Zase jsem to ale nijak nehrotil. V takové kapele jsem chtěl hrát celý život, ale dostal jsem se k tomu až ve čtyřiatřiceti. Přitom hraju od šestnácti.

Je pro tebe teď Hanba priorita?
To se nedá říct. Není. Pro mě je Hlinomaz stejně důležitý jako Hanba.

Poslední koncert s Hlinomazem jste měli v prostorách bývalých jatek, kde jste i nahrávali živák. Zní to strašidelně.
To byl úplně šílený koncert, celý ten zážitek byl šílený, což jsem čekal. Je to tam jak z nějakého hororu. Na tom místě jsem byl někdy rok, rok a půl zpátky, když jsme hledali s klukama nějaká netradiční místa, kde by se daly dělat akce. Narazili jsme na tato stará jatka u Panenských Břežan. Jsou tam poměrně dobře zachované dva kruhové vykachlíkované bazénky s kanálkem na krev, kde se bourala zvířata. Okamžitě na tebe padne velká tíseň. Já to jako dlouholetý vegan vnímám ještě o něco citlivěji a kluci taky nejí maso. To místo bylo vybrané zcela záměrně. Zaprvé díky té atmosféře a za druhé i kvůli akustice toho bazénku samotného – měli jsme pocit, že to může zvukově dostat úplně netušený rozměr. Nahrávali jsme to jak do počítače, tak přes čtyřstopý kazeťák a na tu kazetu se to zaznamenalo úplně podivně. Celé to zní, jako když tam umírají zvířata. Je to pozpátku nebo zpomalené, vůbec nevíme, co se stalo. Psycho. Jsem přesvědčený, že se to mohlo stát jenom na tomto místě.

S deskou i kazetou Hanby jste byli rychle hotoví, jak vzniká nový materiál?
Nevím, přichází to samo. Mám období, kdy třeba nenapíšu vůbec nic. Teď se snažím psát pro Hanbu, protože máme po čtyřech měsících zkoušku a Libor má vymyšlené nové songy. Minimálně tři chceme za tu zkoušku udělat a já nemám ani jeden text. Vůbec mi to nejde, takže to pravděpodobně dopadne tak, že přijdu do zkušebny, a teprve až uslyším ty písničky, tak to napíšu. Maximálně tam přijdu s pár frázemi na papíře, takovými útržky.

Na vaší první desce Silou kovadliny jsou na jednu stranu přímočaré a velmi jednoduché texty, na druhou se tam pokoušíš rozvádět komplikovanější lyriku jako kdysi s Balaclavou nebo Lahar. Je to záměr?
Tak trochu jo. Dá se z toho vypozorovat, že ty rychlé, krátké a tvrdé songy mají tu lyriku takovou striktnější. Mně přijde, že se to do toho víc hodí. Ty osobnější musí dozrát a potřebuju na to klid. Hodně píšu, když jedu vlakem – třeba Stopy jsou celé napsané ve vlaku. To je asi nejosobnější text, který jsem pro Hanbu napsal. Není to úplně záměr, ale tak to z toho vyplývá a Hanba na tomhle stojí. Zdánlivý rozpor, který v tom je, tak to jsem prostě já. Obě ty věci jsou součástí mé osobnosti, takže jsou zapsané do muziky kapely, kterou dělám. To je jediné, co řeším – jestli to jde ze mě, jestli to je přirozené a jestli si za tím dokážu stát. Lahar byla jiná kapela, takže i ty texty byly jiné. Když song vzniká, už muzika samotná má nějakou energii a vytváří kolem sebe nějakou auru – to inspiruje i ta slova a u Lahar byla odrazem toho, co ta kapela vytvářela celkově.

Hanba|foto: oficiální Facebook kapely Hanba

Jaké to pro tebe je hrát koncerty pro tolik lidí? S Hanbou jezdíte i na festivaly, které jste s tvými předchozími kapelami odmítali.
To je další věc, když všichni teď říkají: „Jo, vy hrajete ty velký koncerty!“ My ale žádné velké koncerty nehrajeme, byli jsme akorát na Mighty Sounds v malém stanu, sice byl plný, ale byl to pořád malý stan. Jinak jsme hráli v místech, jako je liberecký Azyl nebo Plan B v Ostravě – to jsou malinké punkové kluby. Devadesát procent koncertů jsme odehráli v takových místech, nejčastěji z toho v pražském Bubnu, což je taková skinheadská hospoda ve sklepě, kam se vejde sedmdesát lidí. A Balaclava hrála na Fluffu koncert, kde bylo tisíc lidí. Takže pro zdaleka nejvíc lidí, co jsem kdy hrál, bylo s Balaclavou už někdy v roce 2003.

Jsi teď rozkročený mezi striktní hardcore-punkovou scénou a scénou, řekněme, spotřebního nebo módního punku…
Teď budu mluvit jako totální hipík, spousta lidí se chytne za hlavu a řekne si: „Ježišmarja, tohle by před pár lety neřekl.“ A možná to je pravda. Já si nemyslím, že tyhle scény musí být nutně v rozporu nebo ve válce, mně přijde, že to je furt punk rock. Když hodí nějaké blbosti, a mnohdy jsou to fakt blbosti, shodnou se na většině věcí. Víc jsem poznal lidi, které znám docela dlouho a vždycky jsem měl tendenci na ně nahlížet jako: „Jó, to jsou kluci, co si to dělají prostě jinak.“ A i se tomu trochu smát nebo na to koukat skrz prsty, ale díky tomu, že Hanba začala hrát i jiné koncerty, nebo že to zarezonovalo i na tuhle stranu, tak jsem je poznal blíž a zjistil, že jsou úplně v klidu. Samozřejmě spousta lidí to může brát jako nějaké obrušování hran, ono to asi i je obrušování hran, ale pro mě začalo být mnohem důležitější, jací lidé ve skutečnosti jsou. A jsem za to šťastný. Nálepka DIY hardcore punk není zárukou vůbec ničeho.

Začala ti tedy uzavřenost DIY scény vadit?
Uzavřenost je podstata DIY scény. Nechci říct, že to, že ta scéna je uzavřená a kritická, je špatně, ale měla by být schopná věci reflektovat a měla by být schopná alespoň nějakého odstupu. To je ten problém, který tam vnímám. Mít svoji radikalitu, v dobrém slova smyslu, a nějaké principy je úplně v pořádku – to je její podstata. Ve chvíli, kdy si to neudrží, tak zanikne. Dělat si všechno sám bez sponzorů, mi vždycky bude bližší. Je to úžasné – ukázat, že to takhle může fungovat, a v tomhle ohledu má ta scéna strašně moc co říct. Vždycky bude mít moji podporu a vždycky se budu cítit její součástí. Zároveň mám ale pocit, že je to v určitém ohledu zavřené až moc. Neustále se tam mluví o nějaké změně, je pro ni důležitá – to je ten důvod, proč ty věci dělají tak, jak je dělají. Chtějí, aby se to někam posunulo. Z té změny nebo z toho procesu ale dopředu vyřadí ty, kteří nezapadají do kádrového posudku. Spoustu lidí mimo by to možná zajímalo, jsou otevření novým podnětům, ale ty jim to nedovolíš, když k nim budeš a priori přistupovat jako k méněcenným: „To jsou jenom takový ty, co se zajímají jenom o hadry a sponzoringy.“ To není úplně pravda, to je totální předsudek. Osobně mě to někam posouvá a nutí mě to přemýšlet úplně jinak, než jsem přemýšlel do té doby, když tam ta čára byla nakreslená. My jsme ji nechtěli rozmazat, nebo možná i jo, ale stalo se to mimoděk. Mně to přijde skvělý, protože si myslím, že lidi by spolu měli být ochotní mluvit.