Berlínská myslivost z Berlinale 1: O zvířatech a lidech aneb S mikrofonem na čekanou

Všudypřítomný symbol Berlinale – potulný hnědý medvěd – jako by nás měl připravit na fakt, že hned několik filmů z hlavní soutěže bude z různých pozic tematizovat vztah člověka a divoké zvěře. Maďarský snímek On Body and Soul režisérky Ildikó Enyedi tento motiv využívá k ozvláštnění už tak poměrně nekonvenčního příběhu dvou odlišně zmrzačených lidí: stárnoucího finančního ředitele jatek a mladé uzavřené kvalitářky masa.

Lehce excentrická romance s prvky všednodenního dramatu a černé komedie – rozehraná na pozadí krádeže hovězích afrodiziak – v lepších momentech sugestivně tematizuje dualitu bdělosti a snění, duše a těla. Často se ale dostává do pasti svého trochu křečovitě udržovaného konceptu a upadá do nemístné rozvleklosti. Promyšlené rámování a sněžné exteriérové sekvence mají sice chvílemi až hypnotický nádech, lyričnost se tu občas efektně potká s explicitní brutalitou, výsledek je ale příliš nevyrovnaný a emočně podchlazený. Přesto patří režijní comeback (po dlouhých osmnácti letech) maďarské autorky k těm světlejším bodům letošního soutěžního výběru.

Z filmu On Body and Soul |foto: Festival Berlinale

Varován v podstatě všemi kolegy, ochutnal jsem jen malé sousto z dalšího díla hodného zkušeného filmového nimroda – novinky polské klasičky Agnieszky Holland. Ta se podle všeho vydala Přes kosti mrtvých se slušným nákladem tvůrčí nesoudnosti a po keři podpálila rovnou celý les. Její antimyslivecké, fantasmagorické krimi soudě dle reakcí českých kritiků nejvíc připomíná spárkatou zvěří natočený nonsens.

Dalším mdlým chodem, jehož požití vedlo chvílemi až k dávivému efektu, byl nový opus The Dinner režiséra Orena Movermana, který svolal k večerní tabuli dva bratry a jejich partnerky, aby naléhavě probrali důsledky zločinu, který nedávno spáchaly jejich děti. Nutno říci, že na tenhle rozbíhavý filmový guláš neexistuje dostatečně silný digestiv – tragicky nepovedená, dramaturgicky rozplizlá adaptace bestselleru holandského autora Hermana Kocha působí trapně tam, kde chce být vtipná, a směšně tam, kde chce být seriózní. Nejde ani o slibovaný showcase hvězd typu Richarda Gerea, Steva Coogana a dalších: strojený vizuál (otřesná montáž bitvy u Gettysburgu) ještě doráží mix střídavě přepjatého a rutinního herectví. Komedie (ne)mravů, rodinné drama nebo moralita pro pokrytecké 21. století? Moverman chtěl všechno naráz, a netrefil ani jedno.

A aby toho nebylo málo, štěstí jsem neměl ani s africkou kinematografií, kterou mám ve zvyku proti pochybovačům bránit vlastním tělem. Do kulis hlavního města republiky Kongo zasazený snímek Félicité francouzského režiséra senegalského původu Alaina Gomise sice otevírá mnohá, pro tento kontinent důležitá témata a nabízí i ždibec autenticity, nicméně snaživost a dobré úmysly tu vyústily do nesmyslně natahovaného festivalu režijní naivity. Školácky a zcela nekoncepčně využité filmové prostředky, absence struktury i jakéhokoli rytmu, křečovité metafory – film jako nahodilý generátor výjevů, který si až příliš pomáhá africkou i vážnou hudbou (na použití některých partitur Arvo Pärta už by mělo v kinematografii platit embargo).

Z filmu The Dinner |foto: Festival Berlinale

Zřejmě v důsledku těchto traumatických zážitků jsem už předevčírem přišel o hlas. Na slyšenou tudíž až ve středu u druhé části vaší oblíbené relace S mikrofonem na čekanou. Dávejte pozor na oka. Brzy si spolu uděláme selfie z fotopasti.

Z filmu Félicité |foto: Festival Berlinale