Berlínská myslivost z Berlinale 2: Severská světla v soumraku

Po několika dnech čisté mentální tmy se v soutěži 67. Berlinale konečně rozjasnilo. Mohou za to především dva filmy situované do skandinávských zemí: nenápadné německé drama Bright Nights, zasazené do impozantních horských kulis severního Norska, a novinka finského klasika Akiho Kaurismäkiho The Other Side Of Hope. Oba formálně výrazně stylizované tituly navíc pojí společné téma hledání: snaha dopátrat se naděje tam, kde už pro ni zdánlivě není místo.

Premisa snímku Bright Nights režiséra Thomase Arslana je velmi prostá: rozvedený stavební inženýr Michael se dozvídá o náhlém úmrtí otce a plánech své přítelkyně odjet na rok pracovně do Washingtonu. V aktu nečekané sebereflexe se rozhodne vzít svého čtrnáctilého syna Luise, který citelně trpí jeho trvalou absencí, na cestu do Norska, kde nebožtík už léta v dobrovolné samotě přebýval. Výprava, jejímž primárním cílem má být důstojný pohřeb a aranžmá pozůstalosti, se ale stane Michaelovou šancí, jak se k odcizenému synkovi opět přiblížit.

Arslanovi se podařilo v jádru jednoduchému filmu vtisknout neodolatelně hypnotický rytmus udávaný především dlouhými jízdami autem: promyšlené (ve finále až čtyřminutové) záběry panoramatických výhledů a otevřených cest jsou navíc zřetelnou metaforou vztahu obou tápajících postav, které neměly čas naučit se chovat v přítomnosti toho druhého, natož přivyknout společným rituálům každodenního života. Vůbec nevadí, že se za celou dobu vlastně nic osudového nestane – Arslan trpělivě, uměřeně a s neokázalou noblesou zachycuje složitý proces sblížení lidí, kteří mluví buď příliš málo, nebo moc, ale skoro vždycky ve špatnou chvíli.

03802453.png

Bright Nights využívají nekonečně jasných norských nocí k bezmála lucidnímu efektu – znamenitě nasnímaný i zahraný snímek tak díky chytré režii a citu pro tempo poskytuje spoustu prostoru pro niterné divácké prožívání a imaginaci. Mlžný vibe filmu a průběžnou diváckou introspekci ještě podporuje ambientní zvuková složka, jejíž evokativnost vybrousil k dokonalosti norský skladatel Ola Fløttum (viz Östlundova Vyšší moc). Navzdory svému komornímu charakteru a dramatické skromnosti se tak Arslanův nekonvenční příspěvek ke kánonu tzv. Berlínské školy stává podmanivou úvahou nejen o lítosti, ztrátě a naději, ale také o potřebě změny, která si často žádá bolestivou reflexi.

Čtěte také

Zatímco Arslan svým novým filmem opustil komfortní zónu, finský bard Aki Kaurismäki zůstává i ve filmu The Other Side Of Hope především filmařem okamžitě rozpoznatelné melancholické lakoničnosti a empatie. Přesto jeho snímek o syrském uprchlíkovi, který hledá azyl v Helsinkách, způsobil v Berlíně malou senzaci: stále aktuální politické téma jako by severskému klasikovi pomohlo vystoupit z rutiny jeho posledních titulů a rázem katapultovalo mnohými už lehce penzionovaného autora mezi favority na hlavní cenu.

Druhá část jeho plánované přístavní trilogie sice nepřináší do Kaurismäkiho stylu žádné prudké inovace, ale disponuje ukrutně vtipným scénářem – geniálně úsečné slovní výměny a smrtelně vážně pronášené fóry by se tu daly citovat hodiny – i sevřenou strukturou eliminující jakýkoli balast a umožňující plynulé prolínání dvou příběhových linií. Už dlouho si jeho odměřené outsiderské studie tak nonšalantně nevystačily s čistě filmovou řečí (úvodní sekvence na téma „a je tu rozvod“); už nějaký čas nepůsobil jeho strohý i gentlemanský, záměrně utopický, a přece tak povědomý svět podobně současným a vitálním dojmem.

03802454.jpeg

Za všemi těmi precizními studenými kompozicemi tu zase jednou stojí zcela odzbrojující, pronikavá i jímavá oslava solidarity a lidské důstojnosti. Kaurismäki nechal s úsporností sobě vlastní na Berlinale zaznít hlas lidí, pro které naděje znamená věřit tam, kde by bylo snazší pochybovat.