Betonová rebelie jako cesta za svobodou

29. duben 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03111501.jpeg

Dva díly písku, jeden díl cementu, voda – to je pro část skejtové komunity téměř magická formule, která umožňuje budovat z betonu na vlastní pěst útočiště mimo sterilní prostředí skateparků, kde si pravidla stanovují oni sami. Taková místa vytváří globální scénu postavenou na sdílených hodnotách.

„Největší kouzlo DIY je to, že si člověk může ten spot postavit naprosto podle sebe – kdykoliv během stavby předělat původní plán,“ říká Mirek při stavbě nejnovějšího spotu v Praze. Výběr místa je nejdůležitější – průzkumy opuštěných lokalit zaberou nejvíc času. Pozemek musí být nevyužívaný a ideálně s přístupem k vodě. Cihly nebo tvárnice pro stavbu základů překážek a písek potřebný k míchání betonu jsou nadstandard. „Trochu mě mrzí přístup některejch lidí. Třeba teďka jsme našli opuštěný hřiště a lidi si myslej, že tady děláme bordel, že to tady chceme zanosit sutí a přitom z úplně nepoužitelnýho místa pro cokoliv děláme něco dál využitelnýho, co nějakejm lidem udělá radost,“ dodává Mirek. Stavby totiž probíhají ve většině případů bez svolení úřadů. Jsou organické, neustále se rozrůstají, ale zároveň je zde nebezpečí, že mohou být kdykoliv srovnány se zemí. Každá chvíle skateboardingu tam je tedy jedinečná.

03111500.jpeg

Kořeny tohoto přístupu můžeme hledat hlavně v polovině 80. let, kdy se po velkém boomu v předchozí dekádě skateboarding poněkud stahuje do ústraní. Mezníkem je konec Skateboarder magazínu, který tehdejší skejťáci přijímali jako bibli. Jeho poslední číslo vyšlo s titulkem „Skateboarding je oficiálně prohlášen za mrtvý.“ Udržovala ho ale dál při životě hardcore skupina skejťáků, kteří si stavěli vertové rampy na zahradách, tehdy ještě ze dřeva. Neměli jinou možnost, všechny americké obří skateparky jako Kona nebo Del Mar vybudované v 70. letech byly odsouzeny k demolici. Oficiální skateparky byly navíc postaveny špatně. Nikdo ale ani nevěděl, jak to má být správně. Betonová revoluce přišla s legendárním portlandským DIY skateparkem Burnside, který začínal v roce 1990 zcela mimo zákon. Postupem času ho město zlegalizovalo.

Novou vlnu DIY ve skateboardingu pravděpodobně iniciovaly snímky Strongest of the Strange z roku 2005 a In Search of the Miraculous z roku 2010 od filmaře a skejťáka Pontuse Alva. Ukázaly skejťákům po celém světě, že není nic jednoduššího než vzít lopatu a iniciativu do vlastních rukou – nečekat na nic a na nikoho. Ikonickým místem je švédské Malmö, odkud pochází Alv a které vyznavači guerrillových spotů vzývají jako svou Mekku. Po vydání In Search of the Miraculous fungoval na oficiálních stránkách filmu také blog sdružující nové spoty po celém světě.

03111502.jpeg

Skejťáci se techniku betonování většinou učili svépomocí a metodou pokus-omyl. Někdy si ale přizvali odborný dohled, jako třeba Dávid, který v rodné vesnici Margecany na východním Slovensku postavil s kamarády betonový skatepark za podpory grantu Evropské unie a se svolením tamní radnice: „Při stavbě skateparku ve Spišské Nové Vsi jsme se vlastně poprvé setkali s betonováním. Tam to kluci taky dělali sami, tak jako my. A potom jsme měli možnost postavit si vlastní spot v Margecanech na východě Slovenska, kde nám pomáhal šestašedesátiletý pán – starý obkladač, který uměl různé techniky práce, a od něj jsme vychytali, jak se to má správně dělat.“

03111504.jpeg

Někdy se podaří stejně jako u Burnside vydobýt si požehnání od úřadů. Legální je také například bazén Beast ve švýcarském Curychu, za který musela tamní parta bojovat v referendu proti fotbalové lobby. Spojili síly, komunikovali s městem a médii, rozšiřovali petice a vyhráli. Další nepotřebný fotbalový stadion v Curychu nikdo stavět nebude. Snaha ubránit si vlastní území a svobodu stmeluje kolektiv, to potvrzuje i Dávid: „Nejlepší na tom je, že to sdružuje komunitu, která si tvoří vlastní svět, vlastní místo, kde máš svoje vlastní pravidla a cítíš se opravdu svobodný.“

autor: Miloš Hroch
Spustit audio