Bibio: „Někdy je dobré opustit studio.“
Britský muzikant a chráněnec labelu Warp Stephen Willkinson alias Bibio patří k obtížně zařaditelným jménům na současné scéně nezávislé elektroniky. Jeho nostalgií zavánějící tvorba zahrnuje vřelé folkové songy stejně jako abstraktní beatové koláže – oboje servírované neotřele a se značnou mírou hudebního novátorství.
Taková hudba do Radia Wave prostě patří – a Bibio letos se svým zatím posledním albem Mind Bokeh dosáhl i na post Desky týdne. Invenční hudebník zavítá poprvé do České republiky v sobotu 8. října v pražské MeetFactory v rámci klubové série Education Parties.
Jak jsi přišel na název Bibio a co vlastně znamená? Na jméno Bibio jsem přišel někdy v roce 2000 a jde vlastně o název jednoho druhu rybářské mušky. Chodil jsem jako kluk hodně s tátou na ryby a tuhle mušku často používal. To jméno se mi vždycky líbilo – to, jak zní, a zároveň je to pro mě hodně osobní a nostalgická věc. Začal jsem ho používat a u toho už zůstalo.
Když zmiňuješ slovo nostalgie, přijde mi, že na tvoji hudbu poměrně výstižně pasuje. Je tvůj záměr vytvářet takovýto „vintage“ zvuk? A jak toho vlastně dociluješ? Co se týče toho „vintage“ zvuku, když poslouchám staré desky ze 60. a 70. let, vždy mám pocit, že jejich zvuk je velmi osobitý a tak trochu tajemný. Když je posloucháte, je velmi těžké určit, jak byly ve své době udělány, spousta technologií z té doby zmizela. Poznáte elektrickou kytaru a jiné nástroje, ale spoustu dalšího použitého vybavení z té doby dnes určíte jen těžko. V hudbě mě přitahují takovéto záhady, a proto hodně často používám staré analogové přístroje, obstarožní magnetofony a podobně, kterých mám ve svém studiu pestrou řádku, s tím, že chci docílit toho specifického vintage zvuku. Analogový zvuk mi přijde mnohem organičtější a fyzičtější než digitální. Digitální technologie je na jednu stranu úžasná, co se týče možností práce se zvukem, ty možnosti tam jsou obrovské. Na druhou stranu ale digitální zvuk tak trochu postrádá osobitost, je až moc čistý a přesný. Já se snažím, aby moje hudba zněla také trochu tajemně, aby se lidé při jejím poslechu sami snažili uhodnout, jak vlastně byla udělána.
Do svých skladeb poměrně často začleňuješ nezvyklé nástroje i jiné objekty pro vytváření zvuku, jako jsou láhve s vodou, chrastítka a podobně. Co všechno vlastně při tvorbě muziky používáš? Používám hodně často elektrickou kytaru, piano, analogový syntezátor, na nové desce také trochu hraju na saxofon a často využívám různá chřestítka a tamburíny. V podstatě každý předmět může sloužit jako perkuse a zvláště, když pracujete se samplerem. Občas si třeba nahrávám na zahradě zvuky zahradního náčiní nebo čehokoliv, co tam objevím, a pak se snažím z nich v sampleru vytvářet rytmus. Někdy je prostě dobré opustit studio a nahrávat a pracovat se zvuky z okolí. Otevírá to mysl.
Tvoje hudba působí lehce ambivalentním dojmem. Na jednu stranu tvoříš abstraktní elektroniku a instrumentální hip hop se svižnými beaty, na tu druhou děláš skoro až folkové kytarové songy s klasickou písničkovou strukturou. Stavíš tyto své dvě hudební polohy do protikladu, či jsou to jen dvě strany téže mince? Je to všechno jenom věc perspektivy a úhlu pohledu, jakým na to lidi nahlíží. Já sám ty polohy, co jsi zmínil, za nijak oddělené nepovažuji – je to pro mě vše jen hudba. Podobně se třeba dívám na hudební nástroje – jsou pro mě pouze věcí, která vytváří určitý zvuk. O nějaké hudební žánry se mnoho nestarám. Sám poslouchám spoustu různé hudby a nechávám se jí inspirovat bez ohledu na styl, ať už je to třeba heavy metal, folk nebo elektronika. Stejně tak nijak nerozděluji hudbu, kterou sám dělám. Mám v hudbě rád pestrost a odtud možná pochází ten pocit dvojznačnosti z mé hudby, který zmiňuješ. Má první tři alba byla třeba hodně folková, s akustickou kytarou a podobně, a pak se na mé první desce na Warpu najednou zničehonic objevily beaty a hip hop. Spousta lidí tím byla překvapená, podobný zvuk ode mě nečekali, jenže já jsem podobné věci dělal odjakživa, jen jsem je nevypouštěl ven.
Názvy tvých alb, jmenovitě poslední desky Mind Bokeh a staršího alba Vignetting the Compost, odkazují na termíny používané ve fotografii. Věnuješ se sám focení? Fotografie je mi hodně blízká už delší dobu. Mám rád procházky venku s foťákem, kdy se jen dívám na věci a fotím si je – ačkoliv nejde o nijak zázračné fotky, má na mě celý ten proces ohromně terapeutický účinek. Rád pozoruji obyčejné všední věci, takové, co člověk vidí kolem sebe každý den – a přijde mi zajímavé, nakolik se mohou zdát z určitého pohledu na fotce nové a neznámé. Kamkoliv cestuju, foťák mám vždy s sebou – fotografie je taková moje druhá vášeň. Ve svém uvažování často spatřuji styčné body mezi hudbou a obrazy – hudba ve mně vyvolává podobné dojmy jako různé fotografie a vizuální vjemy vůbec. Mimo jiné jsem třeba sám vytvářel vizuální podobu svého posledního alba Mind Bokeh, odkazujícího na fotografický termín „bokeh“ neboli rozostření fotky. Přišlo mi skvělé mít takto možnost udělat sám celé album – hudbu i artwork.
Jsi dobrý kamarád s Clarkem (pozn. Chris Clark), kolegou z labelu Warp. Často děláte navzájem remixy svých vlastních skladeb a nedávno jste také na Record Store Day vydali společný split. Jak dlouho se znáte a co vás v hudbě pojí? Jsme přátelé už asi šest let a důvodem, proč jsme se vlastně potkali, byla láska k hudbě. Chrise si většina lidí spojuje především s techno hudbou, on sám má ale mnohem širší, eklektický záběr. Má rád spoustu různé hudby a sám je taky talentovaný muzikant, umí hrát na bicí, kytaru i piano, takže není jen klasický elektronický producent. To je myslím to, co máme společné, a možná taky to, že máme oba velké hudební ego a rádi děláme věci po svém.
Kdo tě v současné hudbě momentálně nejvíce inspiruje? A kdybys měl jmenovat jednu skupinu či interpreta, se kterým jsi vždycky chtěl spolupracovat, kdo by to byl? V tenhle okamžik je pro mě nejvíc inspirativní a vzrušující nové album Glass Swords od Rustieho. A Rustie a Hudson Mohawke jsou pro mě asi dva nejzajímavější tvůrci v současné hudbě. Oba dva dělají něco originálního a myslím, že budou ještě lepší. Obecně je pro mě většina nových věcí, co vychází na Warpu, stále hodně objevitelská, co se týče posunování hudebních hranic někam dál. Ale jinak, já sám žiju na venkově a jsem tak trochu stranou od všech těch epicenter nových zvuků a vnímám to tak až z druhé ruky. Nepřijdu si proto jako součást nějaké britské hudební scény a trochu paradoxně vlastně i většinu koncertů hraju mimo Británii. A moje vysněná spolupráce? Zcela nepochybně s Boards of Canada.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
