Biennale di Venezia 2011: Osvícení, kolektivní identita a outsider Tintorreto

12. říjen 2011

Více než století Bienále výtvarného umění v Benátkách potvrzuje či vyvrací trendy trhu s uměním, je příležitostí pro zviditelnění umělce a vymyká se standardním ekonomicko-politickým kategoriím.

54. ročník prestižní přehlídky umění vystihuje ambivalentní podtitul ILLUMInazioni, jímž kurátorka Bice Curiger kromě jiného obrací pozornost k identitě, vztahu mezi uměleckou a národní příslušností jednotlivce i celku. Opírá se přitom o známá a prověřená jména především evropských autorů.

Rimbaud, Benjamin a národ

Kurátorka mezinárodní výstavy bienále Curiger, kterou zdobí aktivita pro curyšský Kunsthaus a participace na vzniku uměleckého magazínu Parkett, je historicky teprve třetí ženou formující více než poloviční podobu bienále. Pro přehlídku zvolila mnohoznačnou koncepci překypující zřejmými i vágními odkazy. ILLUMInazioni/ILLUMInations připomíná Rimbaudovy básně, terminologii Waltera Benjamina, efekt světla či proces osvícení, přechází k roli současného umělce a vzájemnosti mezi reprezentanty zastoupených zemí. Pokud byly v minulosti národní pavilony vnímány jako formalita nebo dokonce anachronismus, tentokrát to neplatí: Curiger na toto benátské specifikum myslela ještě před samotným výběrem 83 autorů, přizvaných k účasti na mezinárodní výstavě v centrálním pavilonu v Giardini a v Arsenale. Vždyť tradice národních pavilonů stála už u vzniku bienále v roce 1895, v duchu dobového úzu národní reprezentace na světových výstavách. Umělecké zástupce kurátorské výstavy a kurátory národních pavilonů Švýcarka propojila anketou o pěti otázkách, z nichž se výrazně vyděluje: „Je komunita umělců národem?“. Podle většiny reakcí nikoli.

02457024.jpeg

Politická rozháranost vs. osobní zpověď

V současnosti tato starší součást bienále, jejíž obsazení zůstává v režii národních komisí a ministerstev, sdružuje úctyhodných 89 zastoupených zemí, z nichž 30 našlo stálé místo v národních pavilonech zahradního areálu Giardini. Nezanedbatelnou část pavilonů, z většiny postavených v první polovině 20. století, plní politicky angažovaná témata. S národní identitou a otázkou příslušnosti se pak některé expozice propojují, ačkoli Curiger vnímá téma iluminace jako apolitické.

Podruhé reprezentuje Izrael v Tel Avivu usazená umělkyně Sigalit Landau. Potrubím cirkulující voda, půda a sůl akcentují jako příměry sociálně-politickou svázanost s prostředím, ale také omezenost přírodních zdrojů a nerovné možnosti s nimi disponovat. S pojmy jako rasismus, ponížení, nadřazenost pracuje symboly ověšená videotrilogie …and Europe will be stunned, okupující polský pavilon. Vůbec poprvé se zástupkyní Polska na bienále stala ve Varšavě tvořící – ovšem z Izraeli narozená – autorka Yael Bartana. Působivě přibližuje aktivity fiktivního hnutí The Jewish Renaissance Movement, jehož pevná ideologie volá po návratu více než tří milionů Židů do země našich severních sousedů. Nepřekvapí, že Dánové svádějí bitvu s dlouhodobě diskutovaným a v jádru diskutabilním tématem svobody slova a projevu. Činí tak skupinově v mezinárodním složení osmnácti umělců, čímž podobně jako Poláci nebo zástupkyně Španělska Dora Garcia ignorují zavedené pořádky národních pavilonů. V těsné blízkosti Dánů je situován umělecký stánek Spojených států s výstavou Gloria, zdaleka a k nevoli sousedů poutající chrčícím pásem obráceného tanku, jenž se v intervalech mění v běžící pás užívaný americkými olympioniky. Replika Sochy svobody z washingtonského Kapitolu v soláriu, sedadla z letadla Delta Airlines, bankomat zakomponovaný do varhan, to jsou další objekty ztělesňující „vývozní artikly“ americké státnosti vsazené do neobvyklého kontextu.

02457029.jpeg

Politický záběr obohacený o rozmanitější souvislosti předkládají díla belgického umělce Angel Vergara, když na pozadí sedmi smrtelných hříchů demonstruje rozklíženost belgického národa. A další premiéra tentokrát hrající podnětu Curiger do karet – na bienále se potkal vlámský kurátor s valonským umělcem. Prostor i schránku celého řeckého pavilonu pohlcuje příměr neduživého hospodářství, rozměrná živelná instalace Beyond Reform umělkyně Diohandi. Vstoupíte-li, balancujete na dřevěné lávce nad vodní hladinou, s vidinou světla-naděje v popředí. „Forma, která vybízí k přemýšlení“ jsou slova, kterými kontroverzní a výrazně levicově orientovaný Thomas Hirschhorn komentoval svůj opus reprezentující Švýcarsko. Také v díle Crystal of Resistance bizarně pracuje s fóliemi, izolepami, lahvemi a dalšími materiály denní spotřeby, za nimiž se skrývá krystal symbolizující vzdor, nutný ke zkoumání pravé podstaty věcí a jevů. Zarputilostí je ostatně obránce švýcarské demokracie z minulosti dobře znám, pro urážky někdejšího krajně pravicového populisty ve vládě se stal v roce 2004 přes noc předním vánočním diskuzním tématem v jinak konzervativní domovině.

02457031.jpeg

Kolem existenciálních veličin osudovosti a náhody se točí monumentální konstrukce protknutá projekcemi tváří novorozenců – interaktivní projekt Chance Francouze Christiana Boltanskiho jinak fascinovaného pomíjivostí života . V sousedství se nacházející britské útočiště připomíná bienále v Istanbulu v roce 2003 potemněle cizokrajnou instalaci – jde o dům Mikea Nelsona přesunutý z Turecka. Nelson, podobně jako jiní autoři, pracuje zejména s chytře dávkovaným napětím a procházka spletí zaprášených pochmurných zákoutí objektu šponuje divákovo očekávání.

Pozvolné gradaci, politické angažovanosti a reflexi globálních problémů se vymykají prezentace stojící na sděleních ryze osobní povahy. Německé kurátorce nejen že se podařilo „demytizovat německý pavilon“, ale umístila do něj i odzbrojující osobní zpověď multidisciplinárního umělce Christopha Schlingensiefa. Tento performer a mimo jiné uznávaný filmový a divadelní režisér podlehl rakovině čtyři měsíce po kurátorčině přizvání k reprezentaci Německa na bienále 2011. Jeho instalace Church of Fear je syntézou dovedností, překypuje bezprostředně intenzivní a vysoce intimní energií, která usazuje i jitří divákovo emoční rozpoložení. Schlingensiefův chrám je mementem zdlouhavé chemoterapie a vztahu k víře, přináší vzkaz vůči uměleckým iniciativám typu Fluxus (speciálně Josephu Beuysovi) a roli institucí ve světě umění. Výjimečnou působivost tohoto projektu se sociálním přesahem ocenila pětičlenná porota bienále Zlatým lvem za nejlepší národní pavilon.
Osobních rovin se dotýká také projekt Spící město českého umělce Dominika Langa. Sochy svého otce, s nímž se jeho tvůrčí období nestihlo protnout, destruktivně přetváří, doplňuje je nábytkem a zbavuje je tak rysu exponátů. Tuto (ne)expozici koření o rodinný rozměr – vždyť jde o generační vztah – usazenou háčkující „kustodkou“.

02457032.jpeg


Když je renesanční outsider obklopen současníky

Mezinárodní výstava ILLUMInazioni v centrálním pavilonu a Arsenale pod odborným křídlem kurátorky Bice Curiger oslavuje samotné Benátky nejen jako rezervoár zásadních mezníků v dějinách umění.
Takové vyznění artikuluje do středu centrálního pavilonu instalovaná trojice pláten renesančního mistra a dle slov kurátorky „známého outsidera“ Jacopa Tintorreta. Curiger podle všeho holduje kontrastům a volným příměrům, plátna sice hýří na dobu vzniku revolučním světelným dynamismem, v mnohém odporují klasickým kánonům, ale zůstávají spíše osamělým samoúčelným ostrovem v záplavě současného umění. Publikum totiž spíše hledá zákonitosti logického zařazení do celkové koncepce a kurátorčino odhodlání utvrdit o neutuchající působivosti Tintorreta tím vyznívá přinejmenším polovičatě.

02457034.jpeg

V poli 83 zastoupených umělců dává Curiger přednost více evropským a zavedeným umělcům, jako třeba vlajkonošce švýcarského videoartu „punčochářce“ Pipilotti Rist, která se letos zřekla rozměrných projekcí a představila na repliky vedut promítané typicky syté výjevy. Rakušan Franz West je jedním z tvůrců tzv. parapavilonů (vystavěl zde svoji vídeňskou kuchyň), které navíc hostí díla dalších umělců. Podobně bychom ve výčtu známých osobností uměleckého světa mohli pokračovat s fotografkou a konceptuální umělkyní Cindy Sherman nebo londýnským minimalistou Martinem Creedem. Silnou návaznost na princip konstrukce prozrazují se světlem operující práce Mai-Thu Perret, Rashida Johnsona, Annette Kelm. Interiér Arsenale už sám o sobě ponouká k většímu dynamismu a rozmáchlosti děl, toho využívá dračí instalace Nicholase Hlobo, zpracovávající jihoafrický mýtus.

02457033.jpeg


Dalším esem z kurátorčina rukávu je jistě výběr Urse Fishera a jeho pozvolna se bortící voskové sochy inspirované Bolognovým Únosem Sabinek v životní velikosti. Kurátorské přehlídce v Arsenale pak jednoznačně vévodí čtyřiadvacetihodinová podívaná The Clock Christiana Marclayho, sestavená z filmových záběrů hodin a hodinek. Projekce je promítána v reálném čase a autor právem obdržel Zlatého lva pro nejlepšího umělce. Stříbrnou verzi ocenění pro nadějného umělce získal Brit Haroon Mirza za strohou světelnou komoru, jejíž stupňující se monotónní zvuk rychle navodí divákovi nepříjemný pocit nejistoty.

Zrcadla, světelné trubice, temné komory, reflektory, promítačky – přehlídka v Arsenale lichotí myšlence iluminace o poznání zjevněji. Je očištěna od nesrozumitelných proklamací, koncentruje se na spojení sdělení a formy, na rozmanitosti si Curiger se švýcarskou přesností dala záležet. Přesto stojí nemalé úsilí (blížící se mlhavosti) odhadnout, funguje-li iluminace vůbec jako tmelící prvek a ve své mnohoznačnosti se nerozpouští. Energie vynaložená na posouzení za to nicméně určitě stojí. Nejen v areálech Giardini či Arsenale, ale také po celých Benátkách to můžete zkusit ještě do 27. listopadu 2011.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.