Bioshock před deseti lety ukázal, že i střílečka může být umění
„Už to není jen další hezoučká střílečka, ale příběh, který se odkrývá v jednom z nejpřesvědčivějších a nejpromyšlenějších herních světů, jaké kdy byly vytvořeny,“ napsal o Bioshocku v dobové recenzi magazín Eurogamer. Střílečka, která na konci srpna oslavila desetileté výročí, bezesporu patří k nejvlivnějším hrám uplynulé dekády. Její kombinace akce, filozofického přesahu a výjimečné estetiky tehdy přiměla řadu lidí přehodnotit postoj k videohrám. Ukázalo se, že mohou působit stejně silný zážitek jako filmy nebo knihy.
V druhé polovině nultých let už hry znaly morální dilemata, filozofický podtext a uměly i nabourávat zažité představy o tom, jak má počítačová hra vypadat. Autoři Bioshocku to všechno spojili v čistokrevné střílečce. Pamatuju si, jak jsem tehdy v učebně informatiky seděl přikovaný k traileru, který odhaluje podvodní město Rapture. Padlý ráj vykreslený v pastelových odstínech art deca pulzoval duší, kterou Bioshocku mohla závidět většina tehdejších titulů.
Autoři hráče bez velké přípravy hodili do zuřící občanské války, kterou rozpoutal boj o cennou látku ADAM, dávající nadlidské schopnosti. Spojení estetiky 60. let se sci-fi se přesně trefilo do obnovené retrovlny, Bioshock byl vyhypovaný už měsíce před vydáním. Rozpadající se ruiny objektivistického snu o místě bez společenských konvencí s bzučícími neony a verneovskými batyskafy byly ideálním prostředím pro příběh s jedním z nejbolestnějších videoherních zvratů.
POKRAČOVÁNÍ TEXTU MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY.
Moment v poslední čtvrtině hry, kdy se hráč dozvídá, že svobodná vůle jeho postavy byla jen iluze a domnělý zachránce Atlas řídí jeho kroky pomocí fráze „Would you kindly“, silně zarezonoval s herními kritiky i hráči. Někteří v něm viděli reflexi vztahu hráčů a autorů her obecně, jiní emocionálně zdrcující změnu dynamiky příběhu. Šéfdesignérovi Kenu Levinovi se podařilo hráče královsky vykolejit – a donutit je přehodnotit svoje motivace i identifikaci s hlavní postavou.
Široce diskutovaná je i morální volba, před kterou Bioshock hráče pravidelně staví. Nadpřirozenou látku ADAM dokážou z mrtvých těl získávat jen takzvané malé sestry. Malé holčičky může hráč po zabití jejich ochránců – velkých tátů – buďto úplně vysát, zabít a získat tak víc ADAMu, nebo nechat jít a dostat ho o trochu míň. Na papíře chytré dilema, které v lidech vyvolávalo silné emoce, se po vystřízlivění zdá možná příliš jednoduché. Na pokračování příběhu má totiž rozhodnutí pramalý vliv. V bilančním článku v magazínu AV.Club se jeho autoři shodují, že tento a další paradoxy vetkané do světa Bioshocku pomohly otevřít debatu o způsobu, jakým hry vlastně píšeme, a odhalit strukturální nedostatky mladého média.
I když má hezké a promyšlené kulisy, je Bioshock v jádru vlastně prachsprostá koridorová střílečka a mnozí se pak oprávněně ptají, jestli by vlastně nebylo lepší Rapture prozkoumávat v klidnějším a míň násilném prostředí. Zajímavé způsoby vyprávění a práci s hráčskými očekáváními uměly některé střílečky už předtím, Bioshock to nabídl v přístupném a naleštěném balení. V roce 2007 pomohl restartovat žánr inteligentních stříleček s propracovanou atmosférou a hry jako Prey nebo Dishonored patří mezi jeho ideové následovníky.
K původní hře během let přibyla dvě pokračování a tři datadisky. Po filozofické kritice ideologie objektivismu se další díly věnovaly americké nadřazenosti, rasismu nebo kolektivismu. Žádný z nich se už ale nemohl vyrovnat první návštěvě Rapture. V roce 2007 bylo setkání s takhle promyšleným a originálním světem odzbrojující. A i když za deset let některé z trubek uvnitř Bioshocku viditelně zrezly, stále zůstává připomínkou toho, že i mainstreamové hry dokážou nabídnout vize silné tak, že se o nich mluví ještě roky po vydání. Při všech textech, které se za tu dobu o Bioshocku nashromáždily, je teď ideální chvíle se ponořit do oceánu a nechat se odnést do města, které připomíná to nejhorší z lidské povahy. Tak oblékli byste si, prosím pěkně, ten skafandr?
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
