Black Marble: V Los Angeles jsem se zpočátku cítil vykořeněný a jako ryba na suchu

Zadumanější a prosvětlenější třetí deska Bigger Than Life ho zároveň zavedla pod křídla oceňovaného labelu Sacred Bones. Hity ze své novinky přijede představit i do Prahy, kde vystoupí 19. února v Kasárnách Karlín.

Před pár měsíci ti vyšla třetí deska s názvem Bigger Than Life. Je o poznání méně temná než tvoje předešlá tvorba, zároveň je tě na ní slyšet mnohem víc zpívat. Nakonec se vydávala u brooklynského nezávislého labelu Sacred Bones, jak k tomuto spojení došlo?

Seznámil jsem se s Calebem, který provozuje label Sacred Bones, je to kamarád mých známých z Brooklynu. Zároveň jsem odehrál pár koncertů s Uniform, další kapelou vydávající na Sacred Bones. Díky tomu jsem začal spolupracovat s Benem Greenbergem, jejich kytaristou, mixoval mi mé nové album. Optal jsem se ho, jestli by tu nahrávku nezkusil předat Calebovi. Sleduju tenhle label už několik let a cením si toho, jakým způsobem funguje a jaké kapely na něm jsou. Ben album poslal Calebovi a začali jsme spolu probírat, jestli by byla možnost ho vydat. Caleb byl nadšený a řekl mi, že mají pro Bigger Than Life místo v říjnu. Šlo to vlastně dost hladce, vydání jsme začali probírat někdy v únoru nebo v březnu.

Předtím než jsi začal na albu pracovat, ses přestěhoval z New Yorku do Los Angeles. Tvrdíš, že nahrávku hodně ovlivnilo to, že jsi dennodenně podnikal dlouhé cesty autobusem do studia a pozoroval okolí. Myslíš, že změna prostředí zásadně ovlivnila to, že zvuk na Bigger Than Life už není tak potemnělý a zlověstný? Nebo šlo spíš o souhru několika náhod?

Myslím, že se to stalo tak nějak přirozeně a samo od sebe, možná jsem po té dlouhé době chtěl znít především jako já. A taky jsem si přál, aby novinka zněla líp než předtím. Můj zásadní problém je, že mi vždy dlouho trvá napsat novou desku. Navíc jsem už byl poměrně znuděný tím, jak jsem pracoval předtím. Když jsem začal dělat na Bigger Than Life, měl jsem jisté představy o tom, jak by to mělo znít.

Co ty cesty autobusem, poslouchals u toho nějakou hudbu, která to všechno mohla podvědomě ovlivnit, nebo jsi jezdil bez sluchátek a nasával veškeré vjemy z okolí?

Ne, žádnou hudbu jsem neposlouchal. Lidi v autobuse se dost často prali, byli hodně opilí. Nechtěl jsem se tím moc zabývat. Tehdy to prostě bylo dost šílené – rozbilo se mi auto, neměl jsem žádné peníze na jeho opravu a jezdit autobusem v Americe je dost levné, stojí to ani ne dolar. Navíc jsem měl zastávku před domem a spoj jel až k mému studiu. Cesta vedla i přes místa zvaná „stanová města“. V Los Angeles je hodně bezdomovců, loni to eskalovalo v regulérní krizi. Lidé prostě žijí ve stanech všude možně na krajích ulic, vytváří opravdu celá města, sítě, je to opravdu znepokojivé pozorovat. V těchto oblastech často nastupovali lidé, mnohdy docházelo k pěstním rvačkám. Byl jsem čerstvě přestěhovaný a konfrontace s tímhle mi přišla zvláštní. Už tak jsem si připadal jak ryba na suchu a tahle setkání jen podpořila pocit jakési vykořeněnosti. Nevím, jaký přesný efekt to mělo na samotnou nahrávku, ale předchozí dvě alba vznikla víceméně u mě doma v ložnici, takže se pravděpodobně nová zkušenost skrze mě propsala i na Bigger Than Life. Všechno bylo tak surrealistické, že mě to nějak vnitřně osvobodilo v tvůrčí činnosti. Vlastně jsem se skrz to odpojil od svého dřívějšího já.

A jak se to projevilo v textech?

Na Bigger Than Life mluvím o přestěhování dost konkrétně. Sedím doma, koukám z okna, pozoruju nové, cizí město, ve kterém odteď žiju. Ze začátku jsem tu totiž nikoho neznal, což na mě působilo vlastně dost meditativně. Hodně jsem bilancoval, přemýšlel o sobě a promlouval sám k sobě. To trvalo první tři měsíce, pak se za mnou do LA přistěhovala moje holka. Na desce pracuju právě s tím obrazem. Jsem tu já v cizím městě a prostě tak nějak existuju a přemýšlím o věcech, které se kolem dějí.