Black Panther je první Avenger, který sní s otevřenýma očima
Nový přírůstek do týmu Avengers přináší dosud nejpolitičtější marvelovku, která duní v rytmu afrofuturismu.
Oaklandský rodák Ryan Coogler bere od počátku filmařinu jako službu komunitě, která se potýká s různými formami ostrakizace. K natočení debutu Fruitvale ho motivovala smrt černošského mladíka Oscara Granta, kterého zastřelil sanfranciský policista. Ryan natočil film, který je zčásti obdivuhodně suverénním sociálně realistickým záznamem Grantova posledního dne, zčásti angažovaným politickým gestem, jež z jinak rozporného charakteru dělá mučedníka afroamerické komunity.
Podobný postup najdeme i ve druhém filmu Creed, který do boxerské ságy o Rockym přidal postavu zpovykaného afroamerického boxera, který se svým odhodláním stane modelem pro komunitu ve Filadelfii. I tady můžeme hovořit o zvláštní směsici naivity a realismu. Komiksový Black Panther jako by dotvářel trilogii, která zkoumá různé podoby hrdinství, a přitom se stále více posouvá směrem k mainstreamu.
Neviditelná perla Wakanda
T’Challa (T’čala) je mladý král, který se po smrti svého otce ujímá vlády ve fiktivní africké zemi Wakandě. Díky nerostné surovině vibraniu je místo jedním z nejlépe ukrytých tajemství světa – technologický zázrak maskovaný uprostřed černého kontinentu; izolovaný ostrůvek prosperity, který vše zakládá na dokonalé kamufláži a udržované iluzi zemědělského národa. T’Challa je na začátku své vlády vedle rituálního souboje o moc postaven i do situace člověka, který se rozhoduje mezi izolacionismem a pomocí světu, který se pozvolna hroutí. Král vyzbrojený nadpřirozenými schopnostmi Černého pantera tak hledá rovnováhu mezi zodpovědností vladaře a morálním krédem ochránce bezbranných.
Cooglerův film je od počátku nápadně jiný než stále různorodější zástup marvelovek. Má jen málo z rozjíveného tónu posledního Thora či Strážců galaxie. Nepřipomíná ale ani thrillerovou uměřenost posledních dvou dílů Kapitána Ameriky. Svébytně míchá dohromady dvě avengerovské ingredience – příběh orientovaný na přerod jedné postavy, známý třeba z Iron Mana, a rituálně vážné, teatrální drama, kterým Kenneth Branagh ozvláštnil prvního Thora. Režisér vede vyprávění v pomalém tempu, věnuje se důkladnému prokreslování světa na pomezí starobylého kmenového mýtu a barvitého afrofuturismu. Vykresluje utopický ostrůvek harmonie ve středu Afriky, který se díky technologii ubránil kolonizátorům, ale zároveň se zatvrdil ve své apatii vůči okolnímu světu.
Kendrick Lamar je černý superhrdina. Black Panther je jeho dalším zářezem do popkulturní historie
Soundtrack k filmu Černý panter je dalším v řadě hudebních kolekcí kurátorovaných slavnými muzikanty. Jeho tvůrce Kendrick Lamar se tak zařazuje po bok Prince, Jay-Zho nebo Lorde, kteří v minulosti stáli za písňovými doprovody ke kasovním trhákům. Hvězdami napěchovaná kolekce písní k Černému panterovi ale možná naznačuje i jistou změnu v produkci soundtracků.
Stavět mosty, ne zdi
Black Panther je ten, kdo se s tímto dědictvím otců musí vypořádat. Představuje tak pozoruhodné spojení svědomí černého kontinentu a afroamerického Jamese Bonda, hrdinu, který balancuje mezi tradicemi a hi-tech akcí. Ne nadarmo jednu z nejlepších akčních scén situuje Coogler do korejského kasina a úmyslně si tu pohrává s modelovou situací i fotogenickou tváří a tvrdým akcentem herce Chadwicka Bosemana. Nadšení z možnosti hrát si svou super-hru uvnitř žánrových mantinelů, které byly až doposud převážně majetkem druhých, z filmu doslova sálá.
Black Panther ji přitom nevyužívá k laciným výpadům na rasové téma, ale snaží se jazykem blízkým marvelovkám tematizovat celou řadu současných společenských problémů, včetně toho nejdůležitějšího, přijatelnosti násilného řešení rasové nespravedlnosti. Obsazení Cooglerova dvorního herce Michaela B. Jordana do role traumatizovaného a záludného veterána Erika Killmongera má jemně ironický podtext. Zatímco v předchozích Cooglerových filmech sloužil Jordan jako ztělesnění ušlechtilosti, teď na sebe přebírá trauma bývalého otroka bažícího po pomstě. Je sympatické, že proti nadužívanému generickému modelu „máme tu další super-mocnou entitu z hlubin vesmíru, která chce ovládnout vše živé“ přináší Black Panther komorní drama o svědomí a touze po pomstě.
Snaha pojednat celou řadu sociálních i politických témat se vší vážností filmu v některých ohledech škodí. Coogler podobně jako v předchozích filmech sklouzává k citelné strojenosti, jeho divadlo je vždy trochu toporné, střih události nezrychluje, humor nepřichází úplně s nejlepším načasováním, trikové sekvence třeba proti špičkové práci Taiky Waititiho na posledním Thorovi hodně kulhají, jako by si s nimi režisér nevěděl rady. Příběh nemá strhující tempo a pokud Panterovi nedržíte od začátku tlapy, pak nepochybně uslyšíte sami sebe hudrovat nad hluchými místy, která nevykoupí ani nádherný design, pestré sety a skvostné kostýmy.
Jenže tahle superhrdinská pohádka není sériový výrobek. Není to jen další kamínek do roboticky promyšlené mozaiky Marvel Cinematic Universe. Black Panther je apelativní, politický, hluboce angažovaný. Je zároveň naivní, nicméně jako první Avenger se nestydí o lepším světě snít s otevřenýma očima. I proto se při jedné ze závěrečných scén, v níž král T’Challa stojí před zdevastovanými sociálními domy v Atlantě a přijímá zodpovědnost, nemusíte přistihnout při kousavém cynismu, ale při hlubokém dojetí. Superhrdinou může být ten, kdo se k potřebným neotočí zády a upozadí vlastní bezpečí i pohodlí. Staví mosty, ne zdi. This story matters.
Hodnocení: 75 %
Black Panther
Ryan Coogler, USA, 2018, 134 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
