Boj o jádro: Temelín je mnoha Rakušanům dodnes trnem v oku
Dostavba Jaderné elektrárny Temelín patřila k nejkontroverznějším tématům 90. let. Výstavba začala už počátkem 80. let, ale po listopadu 1989 se vše začalo protahovat. Nebylo divu. Projekt měl mnoho odpůrců.
V dubnu 1990, v den čtvrtého výročí černobylské havárie, připevnili členové hnutí Greenpeace na jednu z chladicích věží protestní transparent s nápisem STOP ČSFRnobyl. O rok později se na jihu Čech konalo setkání 10 tisíc odpůrců atomové energie z Čech, Rakouska i Bavorska.
Rakouské deníky šířily zprávy o nekvalifikovaném personálu elektrárny a světélkujících rybách v Dunaji v případě havárie. O rok později se na největší protestní akci sešlo dokonce 10 tisíc lidí, z nichž polovinu tvořili zástupci rakouských a bavorských protiatomových iniciativ.
Rakušané byli proti jádru už před Černobylem
Rakušané jádro odmítali z ekologických a bezpečnostních důvodů ještě před neštěstím na Ukrajině a politicky tento názor prosazovali především jejich Svobodní (FPO) a Zelení (Die Grünen).
V 70. letech si naši sousedé sice postavili svou vlastní atomovou elektrárnu Zwentendorf, jenže v referendu o jejím spuštění se těsná nadpoloviční většina vyslovila proti. Později byla proto přebudována na sluneční elektrárnu a muzeum.
Kolaudace Temelína se odsunula až na rok 2006
O definitivní dostavbě elektrárny rozhodla až Klausova vláda v roce 1993. Ekologičtí aktivisté se ale nevzdali a mezi lety 1995-97 opakovaně blokovali elektrárnu vlastními těly. Opět se angažovala především organizace Greenpeace nebo Jihočeské matky, ale také řada veřejně činných osob jako Ivan Dejmal, Vladimír Just nebo Jiří Dědeček. V roce 1996 podpořila aktivisty třeba i politička Petra Buzková.
Také Rakušané zablokovali na několik dní česko-rakouské hraniční přechody, a později málem i vstup České republiky do Evropské unie. Spor urovnal až Melkský protokol, který určoval, jak budou oba státy spolupracovat v otázce atomové bezpečnosti. Temelín nakonec zahájil provoz až v novém tisíciletí, definitivně dokončen a zkolaudován byl však až v roce 2006.