Boj o vodu z Nilu může zásadně určovat mezinárodní politiku i národní identitu afrických zemí

Děti skáčou do Nilu
Děti skáčou do Nilu

Řeka Nil je po tisíce let zdrojem vody i národní identity Egypťanů. Dnes už ale nedokáže naplnit potřeby Egypta ani dalších zemí, které jsou na vodě z Nilu závislé. Jak může nedostatek vody ovlivnit mezinárodní politiku nebo vyvolat konflikty mezi zeměmi? Jaké společenské změny přispívají k vysychání řeky a jakou kontroverzní vodní stavbu plánuje postavit Etiopie? O tom všem jsme hovořili s historikem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jakubem Mazancem.

V povodí Nilu leží deset států, které jsou všechny nějakým způsobem závislé na vodě z nejdelší africké řeky. Jsou to Egypt, Súdán, Etiopie, Demokratická republika Kongo, Keňa, Uganda, Rwanda, Burundi, Tanzanie a Jižní Súdán. Celkem jde přibližně o 250 milionů lidí, kteří žijí přímo v povodí Nilu. Voda je v regionu zásadní i proto, že v místním hospodářství zemědělství stále hraje klíčovou roli. Ne všechny státy ale mají v mezinárodní politice stejné slovo. Od roku 1999 existuje v povodí Nilu platforma s názvem Nile Basin Initiative, která by měla zajišťovat rovný přístup států k rozvoji a přístupu k vodě v Nilu. „Pokud bychom byli důslední, tak by všechny státy měly mít na poli mezinárodního práva stejná práva. Některé státy jsou ale z hlediska reálné síly významnější. To je v dnešní době stále Egypt, Súdán a Etiopie,“ říká historik. 

Nejstrategičtější pozici by podle něj měly teoreticky mít země na dolním toku Nilu, mezi něž patří například Etiopie. Historicky má ale významnou roli Egypt. „Nubar Paša, egyptský ministerský předseda ve druhé polovině 19. století, řekl, že otázka Egypta je otázka zavlažování. To si uvědomovala celá řada lidí, ať už mezi nimi byli Francouzi, nebo Britové.“ Ti přispěli ke stavbě celé řady vodohospodářských staveb, které se kvůli jejich zájmům začaly na Nilu rozvíjet už během 19. století. Tyto stavby ale nakonec egyptskou společnost zásadně proměnily. Nejdůležitějším mezníkem byla stavba Velké asuánské přehrady. „Egyptská společnost byla zvyklá fungovat na březích Nilu prakticky od svého vzniku. Už od starověku se Nil propisoval do mytologie starověkých Egypťanů. Existovala přímo božstva, která byla spojená se záplavami. Nil si našel cestu napříč všemi režimy, které v Egyptě byly. Bez něho to zkrátka nešlo. Nil byl život.“ S dokončením Nízké asuánské přehrady v roce 1902 ale Egypt přišel o pravidelný cyklus záplav, na který byli tamní lidé po tisíciletí zvyklí.

Delta Nilu

Aktuální změna vedoucí pozice Egypta nastala poté, co Etiopie v roce 2011 ohlásila svůj projekt Velké etiopské přehrady. Ta má sloužit nejen jako zásobárna vody, ale také jako zdroj elektrické energie nesmírně potřebné pro zemi, kde mělo přístup k elektřině v roce 2018 pouze 43 % populace. Ohlášení tohoto projektu spustilo agresivní rétoriku ze strany Egypta, který se v tu dobu zmítal ve zmatcích arabského jara, i Súdánu, který zase řešil problémy s odštěpením Jižního Súdánu. K žádnému ozbrojenému konfliktu navzdory nevraživosti zúčastněných států nedošlo. Voda a boj o ni ale sehrály zásadní roli právě při vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu. „Jižní Súdán má na svém území bažinaté oblasti, které jsou bohatým zdrojem vody a které by do budoucna mohly sloužit k napájení nějaké zavlažovací soustavy. Súdán o tyto oblasti přišel a musí se poohlédnout po nějakém jiném zdroji,“ říká Mazanec a dodává, že to patrně povede k větší spolupráci právě s Etiopií. Ať už se bude jednat o vodu, nebo o elektřinu, kterou by po dokončení Velké etiopské přehrady mohla Etiopie vyvážet.

V interview s Jakubem Mazancem jsme probírali i to, za jakými dalšími světovými konflikty stojí voda, proč kvůli populačnímu růstu přestává řeka Nil naplňovat potřeby nejen Egypta a jak se na Velkou etiopskou přehradu skládali samotní Etiopané. Poslechněte si celý záznam rozhovoru.