Bojkot levné módy z Bangladéše situaci dělníků neřeší, říká fotoreportérka Jarmila Štuková

11. leden 2018
Šicí dílny v Bangladéši

Jaká je všední práce a život dospělých i dětských dělnic a dělníků v Dháce, kteří šijí oblečení pro mezinárodní řetězce a módní značky? Hostem Modeschau byla Jarmila Štuková, zkušená fotoreportérka z válečných a krizových oblastí, která při svých cestách navštívila řadu šicích dílen a textilních továren v Bangladéši nebo v Etiopii. Jak vyplynulo z rozhovoru, postavit se „správně“ k neeticky vyrobené módě ze zemí třetího světa není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Optikou Evropana je každodenní realita v bangladéšských šicích dílnách neskousnutelná. Osobně jsem se po kolapsu továrny Rhana Plaza před pěti lety prostě rozhodla věci s označením Made in Bangladesh zásadně nekupovat. Po rozhovoru s Jarmilou Štukovou ale přemýšlím, jak svůj postoj přehodnotit. Nenavštívila jen šicí dílny, ale také další místa v Dháce, kde pracují lidé všeho věku. „Byli jsme na obrovských smetištích, kde lidé celý den hledají a přebírají plastový odpad. Viděli jsme děti, které jsou nahluchlé z toho, jak celý den malými kladívky obouchávají kovové trupy starých lodí, aby mohly dostat nový nátěr. Dusili jsme se toxickým vzduchem, ve kterém pracují dělníci v továrně na zpracování odpadu. Ve srovnání s tím vším, co jsme zažili, co se týče bezpečnosti, zdravotních rizik i finančního ohodnocení, byly šicí dílny v Dháce vlastně ještě docela fajn práce,“ popisuje Jarmila Štuková.

Oděvní průmysl je v Bangladéši, kde žije přes sto šedesát milionů lidí, velkým ekonomickým hybatelem. Ročně roste o 16 procent a do státní pokladny jedné z nejchudších zemí světa přináší desítky miliard dolarů. Když se v kontextu globálního kapitalismu někde začne investovat do lepších pracovních podmínek a začnou se zvedat platy a cena práce, logicky naskočí levnější konkurence, kterou může být podle Jarmily Štukové v případě Bangladéše třeba Kambodža nebo Čína. „I příšerná práce je v Bangladéši pořád nějaká práce, spousta lidí je tam nezaměstnaných a ten, kdo práci má, o ni za žádnou cenu nechce přijít. Často jsem se tam setkávala s reakcí, že by udělali téměř cokoliv, aby o práci nepřišli.“

Šicí dílny v Bangladéši

Jak se tedy jako Evropan chovat, pokud se mi nelíbí podmínky, ve kterých lidé v Bangladéši pracují, ale zároveň nechci, aby kvůli tlaku na vyšší ohodnocení a bezpečnostní standardy přišli o práci? Jednoduchá odpověď na tuto otázku bohužel neexistuje. „Hodně mých prací končí otazníky, nemám jednoduchá řešení a direktivy. Já jsem tu od toho, že do těch míst jezdím, přináším fotky jako svědectví a jsem ráda, když se o tom můžu s lidmi bavit. Protože právě diskuse s lidmi, kteří dobře znají realitu na místě, může přinést nějaká smysluplná řešení.“

Smysl mají podle Jarmily Štukové dobře informované kampaně, které tlačí na celkové zlepšení pracovních podmínek a transparentnost velkých značek, jako je Fashion Revolution. Cestou může být i finanční podpora jednotlivých dílen, tak aby mohly zlepšit pracovní podmínky a zároveň nepřišly o zakázky. „Setkala jsem se například se skvělým projektem, který dělala v Etiopii Tereza Porybná (současná ředitelka Českého centra Londýn). Jmenoval se Prevention of Internal Child Trafficking in Amhara, Oromiya and SNNPR a pomáhal dětem, které pracovaly v těžkých podmínkách v různých příšerných dílnách. Sehnali grant na to, aby jim postavili školu poblíž jejich práce, a zaplatili také za to, aby do ní děti mohly chodit, a přitom nepřišly o zaměstnání.“ Peníze by měly podle Jarmily Štukové ze svých kapes vytáhnout v první řadě značky, které v chudých zemích vyrábí. Ačkoliv by měly ke zlepšení situace přispět i lokální vlády, kvůli nestabilní politické situaci a rozsáhlé korupci to často bohužel není reálné.

Poslechněte si víc informací o podmínkách výroby oblečení v Bangladéši v plné verzi rozhovoru s fotoreportérkou Jarmilou Štukovou!

Další články autora