Bon Voyage. Benjamin Clementine se novým albem loučí s pochybami a předsudky

Když náctiletý Londýňan Benjamin Clementine odešel od rodičů a strávil několik let na ulici, osud ho postupně zavedl až do Paříže. Právě tam pochopil nesporný význam textů ve francouzské hudbě, tolik se lišící od angloamerické produkce, ve které má většinou hlavní slovo melodie. Myšlenky ze svých básní přenesl na debutovou nahrávku At Least for Now, za niž v roce 2015 získal cenu Mercury Prize. Nepřekvapí proto, že ho jeho label následně tlačil, aby tentokrát nahrál album s větším množstvím zapamatovatelných refrénů. Namísto toho ale Clementine potvrzuje, že patří k ojedinělým skladatelským talentům, které ani pod tíhou velkého labelu neustoupí od vlastního přesvědčení. Chvílemi zcela neuchopitelný zvuk druhého řadového alba narušuje jeho zdánlivě pohádkovou cestu k hvězdným výšinám, Clementine tady totiž nechává absolutní volnost své umělecké vizi i skrytým slastem.

Vydavatelství dal osmadvacetiletý Londýňan s ghanskými kořeny jasné ultimátum – buď novou nahrávku vystaví stoprocentně podle sebe, nebo radši odejde a vrátí se do pařížského metra, kde ho kdysi objevili. Pokud se v případě studiové prvotiny nabízelo srovnání se zpěvačkami Anohni a Ninou Simone, tentokrát Benjamin Clementine vyvolává vzpomínky také na Toma Waitse nebo Edith Piaf. Pozoruhodný pěvecký rozsah, který přeskakuje mezi hlubokým štěkotem a jemným falzetem, dodává jedenácti písním ještě avantgardnější příchuť. Za nejvýraznější příklad jde označit šestiminutový dadaismus Phantom of Aleppoville. Přes melodický pianový úvod graduje k hysterickým sklíčeným výkřikům, aby nakonec Clementine v závěru písně odpustil násilníkovi jménem Billy, kterého užívá jako symbol pro šikanu dětí. Tajemnost a dadaistické metafory střídají popovější momenty v čele s Jupiter, jehož závěrečný popěvek evokuje zvuk The Beatles z éry White Album. A stejně schizofrenním dojmem působí téměř celá novinka

Předlohou pro I Tell a Fly se stala historka o dvou zamilovaných mouchách, jedna z nich chce zůstat na místě a užívat si jistoty, zatímco druhá se chystá odletět a riskovat vše. Vedle této metafory pak skladatel řeší konkrétnější problémy a hledání naděje v současné společnosti. Prostřednictvím burleskní písničky Ports of Europe se zabývá migračními vlnami v Evropě, zmiňuje ale také boje v syrském Aleppu. S podobnou energií nyní Benjamin žongluje i s prvky jednotlivých hudebních žánrů. Vedle soulových emocí a operních nápěvů dává větší prostor svému oblíbenému francouzskému impresionismu, a to v úvodní ravelovské Farewell Sonata nebo skladbě Paris Cor Blimey, kterou zakončuje úprava Clauda Debussyho na rozladěném pianu.

Jako by Benjamin Clementine postupně upouštěl od pochyb nad sebou samým a rozhodl se odpustit těm, kteří ho někdy ranili. Se závěrečnou baladou Ave Dreamer do svého života symbolicky naplno vpouští vnitřního snílka. Veselejšího a nesvázaného jakýmikoliv předsudky. Výrazem „bon voyage“, který se často objevuje v textech alba I Tell a Fly, pak Clementine dává jasné sbohem žánrovým škatulkám i představám svého labelu. Raději udělat vše podle sebe a spálit se, než se snažit hrát na jistotu.

Benjamin Clementine – I Tell a Fly (Virgin EMI, 2017)
Hodnocení: 80 %