Briketa přináší výheň ostravské poezie

11. srpen 2014

„Novinář přijde a odejde / párkrát si bleskne a odejde / a zas nic neví,“ lamentuje ve své bluesové baladě Havířská Josef Kainar. Báseň najdete v Briketě, právě vyšlé antologii s podtitulem Ostravská poezie a poezie o Ostravě, a citované verše jsou docela blízko pravdě. V Ostravě jsem rozhodně nestrávil dost času na to, abych mohl tušit, jak se v ní žije. Jestli ale existuje kniha, která by svět černého města mohla přiblížit, je to právě Briketa.

Může za to například fakt, že pětisetstránkovou antologii tvoří texty přesahující dvě století. Nejstarší je kramářská píseň z roku 1894 o stávkujících hornících, které postříleli četníci. Loňský rok zastupuje báseň Lukáše Balabána, syna jednoho z nejvýznamnějších ostravských spisovatelů Jana. Lukáš píše ve městě se zabetonovanou, uhelnou minulostí o bramborácích: „Na zastávce u divadla / – pečou bramborák. / Stranou cháska chlastem zvadlá, / obechcává Vyhlídala, nemá již sil, aby kradla / na zastávce u divadla / pečou bramborák.“

Co všechno najdete mezi lety 1894 až 2013? Spousty dolů, šachet, děr. Zraněných, přizabitých nebo opitých kutačů. Jednou se v básních pořvává na vlastníky dolů, jinde zase Milan Kundera oslavuje pokrok: „Vozíky na lanech, vy černé čluny nebes / kroužete, tančete v ohnivých oblacích!“ To, co je stejné u většiny autorů, je vztah k Ostravě, kterou jako by nešlo nenávidět: „ten pocit / když se vracím po kolejích který znám / ve studeným vagóně a s pozvraceným oknem … ach to jsem doma / to jsem doma což mě těší,“ píše Soňa Záchová.

K Briketě může mít čtenář podobný vztah jako Záchová k Ostravě. Kniha je celá černá, těžká, silně zapáchající lepidlem a obsahující pravděpodobně nejúzkostnější sbírku textů letošního roku. Přesto má sílu uchvátit. Krom samotných básní za to může hlavně editor Ivan Motýl, který vybíral nejen známé autory, jako jsou Jan Skácel, Josef Kainar, Petr Hruška, ale také začátečníky nebo anonymy. Vedle velikánů ověnčených státními cenami v Briketě veršuje třeba básník označený prostě jako Pavel, který se svým kolegům směle vyrovná. Jaromír Nohavica se tu zase posmívá promiskuitní pseudobásnířce, jejíž vlastní text najdete o pár desítek stran dál. To, co dělá z Brikety nejzajímavější antologii posledních několika let, je schopnost síťovat, spojovat básně nejstarší s nejnovějšími, vytvářet mezi jejich autory netušené souvislosti. Chytrý detail jsou medailonky autorů, psané tak vtipně, že pro čtenáře mohou být stejně podstatné jako samotné básně.

Briketa je tíživá kniha, která ale rozhodně způsobí pořádnou výheň. Tahle antologie dělá službu nejen Ostravě, ale také básnění. Ukazuje totiž, jak přesvědčivě, krátce, stručně dokáže poezie zachytit svědectví celého století. A číst ji může každý – nebo aspoň ten, komu nevadí, že se to už přes padesát let nerýmuje.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio