Budějovická inscenace Blackout je ledovou sprchou po konci světa

29. duben 2016
03214266.jpeg

Režisér Martin Glaser působil v Jihočeském divadle od roku 1998 jako kmenový režisér a o osm sezon později se stal jeho uměleckým šéfem. Na scéně tedy působil šestnáct let a vyprofiloval ji jako svébytnou instituci. S dramaturgyní Olgou Šubrtovou vytvořil dlouholetý tvůrčí tandem a jejich autorskou inscenací Blackout symbolicky uzavřel jednu éru, protože odchází do Brna na pozici ředitele Národního divadla. Inscenace si od lednové premiéry vydobyla výsadní pozici a stala se např. sukcesem tohoto ledna v Divadelních novinách.

Text vychází z jednoduché situace. V důsledku mimořádně tvrdých mrazů všude vypadne proud a z ulic měst se stává ledová poušť. Z jindy pokojných obyvatel se stává zfanatizovaný dav. Ústředním dějištěm je maringotka, o které si hned několik párů postav myslí, že jim poskytne bezpečný úkryt. Mezi vyhřátými, leč stísněnými zdmi maringotky se ukrývá vážený univerzitní profesor, který nutí manželku tahat dříví z lesa. Zastihne je tam manželská dvojice, která se domnívá, že jim maringotka patří. Hned v závěsu je následuje jejich syn s přítelkyní, homosexuální pár zdravotníka a policisty a celou bizarní společnost završuje uprchlý psychopatický vězeň Vašek. Přívěs je přitom s každou příchozí postavou čím dál menší. „Ono to tak z hlediště vypadá, ale ta maringotka je otevřená, takže herec uvnitř stísněnost určitě nepociťuje. V okamžiku, kdy mě v maringotce vezou na jeviště, je zavřená. Já jsem přikrytý peřinou, abych hned nekoukal na diváky. Není totiž hned jisté, kdy se otevře. Převzal jsem tu roli po Petru Šporclovi a bylo to moje první vystoupení na jevišti Jihočeského divadla, takže jsem si to pro sebe pokřtil. Pár vět hned a umřu. Samozřejmě těch mrtvol je tam víc,“ říká herec Jiří Untermüller.

03214268.jpeg

Představitel „agenta chaosu“ Tomáš Drápela však nevidí, že by se perfektně navozená ponorková nemoc přenášela i mimo představení. „Ne, ne, to vůbec ne. Bylo to pohodové zkoušení. Byla to labutí píseň Martina Glasera, protože odcházel ředitelovat do brněnské Mahenky. Je to taková konečná linie autorských inscenací tandemu Glaser/Šubrtová. Ten jejich styl je taková tragikomická groteska, mírně ujetá, a tím to zapadá do toho jejich řádu.“

Glaser celou inscenaci stylizuje jako psychothriller a černou komedii. Autentické projevy psychického i tělesného týrání vyvažuje režisér neustálým ironizováním. Postavy tak přes svůj amok i animální projevy vypadají spíše jako trapné figurky. „Tahle hra se nesmí hrát moc psychologicky, protože se do toho potom herec zanoří a diváci potom nesnesou podhoubí té věci, které je velice kruté. Navíc, kdybychom to hráli opravdu psychologicky, tak budou diváci unavení po dvaceti minutách a budou znechucení. Takže to musíme držet cihlu nad tématem, hrát to trošku jako černou komedii, což udržuje v lidech chuť se na to dívat dál. Hrát v tomhle případě pocity realisticky nebo budovat realistické proměny postav by bylo taky dost nechutné. Já ten střih vnímám jako karikaturní kresbu než psychologický profil,“ říká herec Viktor Limr. Hraje člověka, který pod tlakem okolností přejímá rétoriku vlastního věznitele.

03214267.jpeg

Blackout je komediální obraz urychleného procesu rozkladu, groteskní studie lidské agrese, ze které tu a tam kromě smíchu přejede po hlavě pořádná husí kůže. „Pořád je to divadlo a hlavně nadsázka,“ uzavírá s klidem Limr.

Další články autora