Bůh je takový, jak si ho představujeme. O nové knize Po stopách divokého Boha

„Bůh prostě je a je takový, jaký je,“ říká Sandra Silná. To, jak ho lidé označují nebo jak si ho představují, je podle ní jen odraz naší omezené perspektivy. „Tou divokostí chápu to, že Boha nikdy nedokážeme zcela představit ani sobě, ani druhým. Nemůžeme ho pochopit nebo vykreslit takového, jaký skutečně je. On je prostě svůj,“ dodává farářka.

Spisovatelka Markéta Pilátová chápe „divokost Boha“ podobně – jako něco neuchopitelného a zároveň přítomného. „Pro mě ta divokost znamená ono řecké duch vane, kudy chce. Myslím, že je v tom i určitá temnota. Snažíme se Boha pochopit – i tu temnou stránku existence,“ říká Pilátová a připomíná rok 1755, kdy Lisabon zasáhlo ničivé zemětřesení a vlna tsunami. Tisíce lidí tehdy zemřely v kostelích právě na Dušičky. „Všichni byli v kostele, zhroutily se střechy a zemřelo tam spousta lidí. Od té doby se lidé ptají, jak je možné, že to Bůh dopustil – apokalypsu, která se odehrála v chrámech,“ vysvětluje. Právě v tomto tázání po Bohu, který je láska, ale zároveň i nespoutaný a temný, vidí Pilátová klíč k pochopení víry.

Podobné otázky řeší i Sandra Silná ve své duchovní praxi. „Jako farářka provázím lidi i tam, kde přicházejí tyto otázky: proč Bůh dopustí tohle a tamto,“ říká. Právě v okamžicích, kdy se lidé ptají, protože se jim v životě něco děje, vidí prostor pro doprovázení a přijetí. „Je to dlouhodobá cesta. Čím déle jsem ve službě, tím víc si uvědomuji, že spousta věcí nemá vysvětlení ani odpověď. Můžu jen s pokorou mlčet, být s člověkem a učit se být v tichu – i to je prostor pro Boha,“ dodává Silná.

Jaké to je psát knihu společně s farářkou? Jaké to znamená být farářkou a zároveň matkou? Jak se prožívá rozvod, když se týká duchovní osoby? A co Sandře Silné tato zkušenost přinesla?