Bydlení za zásluhy? Bezdomovcům se pomáhá, ti nejslabší ale na pomoc nedosáhnou

Janka žije s několika přáteli na bývalém městském pozemku v zahradních chatkách již několik let. Elektřinu nemají, vodu jim dává paní z nedaleké benzínové pumpy. Žijí nuzně, ale jejich vlastnoručně stlučené boudy jsou pro ně domovem. V kolonii je pořádek, psi jsou očkovaní, Janka chodí do práce, takže by si mohli s partnerem dovolit i skromný podnájem. Zatím se jim ale nepodařilo najít domek, který by si mohli z malého výdělku dovolit a kam by si mohli vzít i psy. „Nám by stačil nějakej dostupnej pozemek, my bysme si za něj klidně i něco zaplatili. Jen abychom tam měli klid. Straníme se ostatních bezdomovců i jiných lidí.“

Možnosti jen pro některé

Ondřej Počarovský, radní Prahy 10 pro sociální problematiku, jejich situaci chápe, městská část jim ale pomoct nemůže. „Jakmile vstoupí do hry soukromý subjekt, nemůžeme nic dělat, je jeho svaté právo ty lidi vykázat. Musíme to respektovat, zároveň nejsme povinni se o ně starat jako o malé děti.“ Praha 10 nicméně poskytuje škálu sociálních služeb, pokud lidé úřady kontaktují, mělo by se jim dostat přinejmenším základní pomoci. „Máme tři druhy terénních programů. První se zaměřuje na mladistvé, na děti z ulice, další je speciální terénní program organizace Naděje pro lidi bez přístřeší a třetí cílí na lidi zneužívající návykové látky,“ vysvětluje Počarovský. „Na území městské části funguje také azylový dům pro matky s dětmi a azylový dům Naděje pro ženy.“

Bezdomovec|foto: CC0 License

Podobně koncipuje svou pomoc i Praha 7. „Spolupracujeme s Armádou spásy, která vlastní několik bytů, pro klienty, kteří na ubytovně prokázali, že jsou schopni přejít do normálního bydlení. Dále máme terénního pracovníka, který je v kontaktu se všemi lidmi bez domova na Praze 7, a využíváme i služeb dalších neziskových organizací,“ shrnuje situaci starosta Jan Čižinský. Radnice se snaží lidi bez přístřeší také zaměstnávat: „Máme vlastní úklidovou firmu, ve které těmto lidem nabízíme práci, a i to je cesta k bydlení. Musím ale říci, že naše úspěchy jsou přece jen omezené.“

Z ulice do buňky, z buňky do bytu

S vlastním – a zdá se úspěšným – řešením přišli na Praze 9. Vybraní lidé bez domova zde dostanou k obývání stavební buňky a výměnou za bydlení uklízí jejich okolí, likvidují černé skládky, pomáhají s údržbou obecní zeleně nebo pracují jako hlídači. V současnosti takových buněk stojí 22, ale je jich prý potřeba mnohem více, zájem zapojit se do programu je velký. „My bychom se něčeho takového klidně zúčastnili,“ potvrzuje Janka, jejich současné nouzové bydlení ale na území Prahy 9 bohužel neleží.

Cílem projektu je podle radního Tomáše Holečka dostat lidi z ulice a integrovat je zpět do společnosti. Aby se to podařilo, je třeba lidem bez domova poskytnout nejprve bydlení. Práce jim zase dodává potřebnou motivaci: „Když člověk cítí, že má v životě nějaké možnosti a že se společnost na něj dívá lépe, tak je to znát. Nesmíte se bát mezi tyhle lidí jít, poslouchat je a přistupovat k nim individuálně.“ Holeček také vysvětluje, jak podle něj ideální integrace funguje: „Lidé potřebují být v kontaktu s tím, jak žili, a buňka je ideální přechodové období. Pak přichází na řadu ubytovna a pak už se člověk úplně postaví na vlastní nohy ve standardním bytě v rámci sociálního bydlení. Musí tam být ty mezikroky a musí tam být pomocná ruka.“ Úřad Prahy 9 tak například těmto „klientům“ pomáhá s vyřizováním dokladů či jim zařizuje základní zdravotní péči. Projekt funguje již několik let a podle Tomáše Holečka zatím bez problémů pomáhá několika desítkám lidí.

Proč ne Housing First?

Program Prahy 9 se nejvíce blíží konceptu Housing First, který v Česku zatím funguje jen v Brně. Jeho myšlenkou je, že se lidem nejprve poskytne bydlení, aby měli šanci vrátit se do běžného života a vyřešit si své sociální problémy. To je na ulici téměř nemožné. Systém je v západní Evropě velmi úspěšný, u nás zatím převládá názor, že lidé si jakoukoli pomoc musí zasloužit.

Proč se do něčeho podobného nepustí i v Praze 7? „My situaci nemůžeme řešit buňkami, protože v oblastech, kde by jejich umístění připadalo v úvahu, je buď stavební uzávěra, nebo jsou to záplavové oblasti, kde nesmí nic stát. Ale u nás něco podobného řeší Armáda spásy a přes zaměstnání v naší úklidové firmě lze také dosáhnout na sociální bydlení. Takže kdo si troufne, kdo se osvědčí, tak byt může také získat,“ odpovídá Čižinský.

Příbytky bezdomovců|foto: Veronika Šmausová

„Projekt z Prahy 9 znám, přijde mi fajn, ale není to systémové řešení, je to lidová tvořivost radnice. Ale díky bohu za ni. My teď na sociálním odboru řešíme, zda půjdeme do nějakých podobných evropských projektů,“ říká Ondřej Počarovský z desítky. Skeptický je i k projektu Housing First, který by dosavadní systém pomoci proměnil sakumprásk. „Je to velice zajímavý program, mohl by pomoci, ale nevím, zda bude ideologicky přenositelný do našeho kontextu. Myslím, že ačkoli je na Západě úspěšný, tady to nějakou dobu potrvá. A chybí nám i zákon o sociálním bydlení.“

Ať pomáhají jinde

Jedním z důvodů, proč se nikde nehrnou do zřízení denního centra, je pravděpodobně veřejné mínění. „Míst na noclehárnách i terénních programů máme dostatek, strašně nám ale chybí denní centra, kde můžou ti lidé spočinout, dostanou najíst, dostane se jim základní zdravotní péče a může dojít k cílenější a efektivnější sociální práci, než je ta v terénu. Magistrát na to má sice dost peněz, vypisuje pobídky, ale žádná městská část nechce poskytnout prostor, protože se bojí nelibostí ostatních občanů. Dokud nedojde k celospolečenské změně postojů, tak to nemá řešení,“ přiznává Počarovský. Na dotaz, zda by tedy zařídil takové centrum na Praze 10, ale odpovídá zamítavě. Praha 10 má prý sociálních programů dost a na takové centrum není čas, finance a nedostává se ani politické podpory: „Taková centra chybí v celé Praze, nemusí být nutně tady. Ale že jsou potřeba, vědí všichni. Kdo bude mít kapacity finanční a prostorové a kdo bude mít tu odvahu to zřídit, to je věc jiná.“

Bezdomovec|foto: Attribution 2.0 Generic (CC BY 2.0) (CC BY 2.0)

V Praze 7 se podle Jana Čižinského nic podobného nechystá: „My máme obrovské denní centrum v Tusarově ulici. Je to obrovské zařízení a obrovská zátěž, takže spíše voláme po tom, aby se ostatní městské části chopily své zodpovědnosti a také zřídily denní centra na svém území, a tím pádem nám trochu ulehčily. My se pomoci nezříkáme, ale není únosné, abychom se starali o třetinu kapacit celé Prahy. Musí se zapojit i ostatní.“

Přístup k bezdomovectví se v ČR možná začíná pomalu měnit, pokud ale nedojde k systémovým změnám, pro lidi na ulici se toho nejspíš mnoho nezmění. Sociálních programů je sice dost, ale jejich podmínky splňují jen někteří, nejohroženější skupiny, jako lidé s psychickými problémy nebo závislí na návykových látkách, jsou stále vytlačovány na samý okraj společnosti, pomoc si nezvládají zasloužit. Ukazuje se ale, že bez stabilního zázemí, tedy bydlení, je velmi těžké se z problémů dostat.