Byl jednou jeden Maniac. Inženýr lidských duší Fukunaga hledá cestu do hlubin popkultury

Annie a Owen přežívají v New Yorku, kde má socha Svobody podobu okřídlené bronzové skulptury, běžně se cestuje do kosmu a dělníci velmi pozdního kapitalismu, v němž je možné vše včetně pronájmu fiktivních přátel, docházejí do kanceláří s bytelnou počítačovou technikou úplně jako z devadesátek. Jejich život je jedna hořká pilulka. On pochází ze zámožné rodiny, ale nutně potřebuje peníze, protože se kvůli své psychiatrické diagnóze stal černou ovcí. Ona se zase zoufale snaží dostat k droze, na kterou narazila na černém trhu a jako jediná jí pomáhá zvládat deprese.

Ze seriálu Maniac|foto: Netflix

Ordinace v duhové zahradě

Coby pokusní králíci se proto setkají v laboratořích společnosti Neberdine, kde americko-japonský tým ve spolupráci s umělou inteligencí vyvíjí převratný lék na nemoci duše. Účinek zázračné pilulky, která má zásadně zkrátit dobu terapie, vychází z přirozené lidské tendence vracet se masochisticky k dávným zraněním a dokola je rozpitvávat. Má v příjemcích vyvolat vzpomínky na jejich traumata, a ti se tak s nimi mohou bezpečně znovu konfrontovat, zpracovat je a nakonec se s nimi i vyrovnat. Když se ovšem vize Annie a Owena začnou propojovat a tvořit nové, alternativní reality, je jasné, že se experiment tak trochu vymkl kontrole.

Ze seriálu Maniac|foto: Netflix

Jejich příběh podléhá překotně snové logice plné synchronicit, časových skoků a opakujících se motivů. V každé ze svých léčebných seancí se stávají někým jiným, zároveň ale pořád čelí vlastním hluboce zakořeněným strachům a obavám. Ve světě, kde deprese postihuje lidi i počítače, mizí časoprostorové souvztažnosti a hranice mezi skutečností a konstrukty lidské mysli je z principu nejasná. Maniac tak v nejlepších okamžicích originálně vypráví o stigmatech spojených s duševním zdravím a nemocí. Ptá se, co to vlastně znamená být takzvaně normální a jak to, kým jsme, ovlivňuje rodinné zázemí, výchova a společenský kontext.

Žánrové guilty pleasure

Fukunaga stvořil bohatý žánrový mix, do něhož umně zakomponoval spoustu popkulturních vlivů: béčkové sci-fi, detektivku drsné školy, mafiánskou gangsterku, ztřeštěnou komedii, špionážní drama i temnou fantasy ve stylu kultovního románu Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce. Deset velmi rozdílných epizod přitom tvoří přehledný a sevřený celek, na čemž má velký podíl soustředěný herecký výkon Emmy Stone a Jonaha Hilla v rolích ústřední dvojky excentriků.

Ze seriálu Maniac|foto: Netflix

Problematický je Maniac tím, že z velké většiny zprostředkovává něco, co se už objevilo jinde a lépe. Ať už ve vrcholných filmech japonského anime v tvorbě Satoši Kona, estetice sester Wachowských, nebo povídkách Philipa K. Dicka a Raye Bradburyho. Svádí sice k nekonečným debatám, ale jakýkoliv pokus hledat v něm hlubší významy a souvislosti jenom zvýrazní jeho limity. Přes svou žánrovou a vizuální rozjívenost je tak paradoxně nakonec docela uměřený. Nejde v něm totiž o sofistikovaný nebo vrstevnatý příběh, který by provokoval prázdnými místy nebo tajemnou atmosférou, ale hlavně o obstojně fungující stroj na zábavu, z něhož se místy dost obtížně daří vykřesat ducha a emoce. Stále ovšem patří ke kvalitnímu televiznímu mainstreamu; je to divácky přístupné guilty pleasure, jehož tempo je ideální pro binge watching, a Fukunaga v něm předvádí, jak pevně drží prst na tepu doby.