Byl jednou jeden Maniac. Inženýr lidských duší Fukunaga hledá cestu do hlubin popkultury
Režisér seriálu Temný případ Cary Fukunaga byl odjakživa megaloman. Když si řekl o sto padesát milionů na adaptaci románu Stephena Kinga To, skončil logicky v týmu scenáristů a rázem získal dva roky na přípravu nového seriálu. Ve světě Netflixu, známém velkou tvůrčí svobodou, teď spolu se scenáristou Patrickem Somerwillem, který stojí za úspěšným mysteriózním seriálem Pozůstalí, natočil sérii Maniac.
Annie a Owen přežívají v New Yorku, kde má socha Svobody podobu okřídlené bronzové skulptury, běžně se cestuje do kosmu a dělníci velmi pozdního kapitalismu, v němž je možné vše včetně pronájmu fiktivních přátel, docházejí do kanceláří s bytelnou počítačovou technikou úplně jako z devadesátek. Jejich život je jedna hořká pilulka. On pochází ze zámožné rodiny, ale nutně potřebuje peníze, protože se kvůli své psychiatrické diagnóze stal černou ovcí. Ona se zase zoufale snaží dostat k droze, na kterou narazila na černém trhu a jako jediná jí pomáhá zvládat deprese.
Ordinace v duhové zahradě
Coby pokusní králíci se proto setkají v laboratořích společnosti Neberdine, kde americko-japonský tým ve spolupráci s umělou inteligencí vyvíjí převratný lék na nemoci duše. Účinek zázračné pilulky, která má zásadně zkrátit dobu terapie, vychází z přirozené lidské tendence vracet se masochisticky k dávným zraněním a dokola je rozpitvávat. Má v příjemcích vyvolat vzpomínky na jejich traumata, a ti se tak s nimi mohou bezpečně znovu konfrontovat, zpracovat je a nakonec se s nimi i vyrovnat. Když se ovšem vize Annie a Owena začnou propojovat a tvořit nové, alternativní reality, je jasné, že se experiment tak trochu vymkl kontrole.
Jejich příběh podléhá překotně snové logice plné synchronicit, časových skoků a opakujících se motivů. V každé ze svých léčebných seancí se stávají někým jiným, zároveň ale pořád čelí vlastním hluboce zakořeněným strachům a obavám. Ve světě, kde deprese postihuje lidi i počítače, mizí časoprostorové souvztažnosti a hranice mezi skutečností a konstrukty lidské mysli je z principu nejasná. Maniac tak v nejlepších okamžicích originálně vypráví o stigmatech spojených s duševním zdravím a nemocí. Ptá se, co to vlastně znamená být takzvaně normální a jak to, kým jsme, ovlivňuje rodinné zázemí, výchova a společenský kontext.
Žánrové guilty pleasure
Fukunaga stvořil bohatý žánrový mix, do něhož umně zakomponoval spoustu popkulturních vlivů: béčkové sci-fi, detektivku drsné školy, mafiánskou gangsterku, ztřeštěnou komedii, špionážní drama i temnou fantasy ve stylu kultovního románu Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce. Deset velmi rozdílných epizod přitom tvoří přehledný a sevřený celek, na čemž má velký podíl soustředěný herecký výkon Emmy Stone a Jonaha Hilla v rolích ústřední dvojky excentriků.
Problematický je Maniac tím, že z velké většiny zprostředkovává něco, co se už objevilo jinde a lépe. Ať už ve vrcholných filmech japonského anime v tvorbě Satoši Kona, estetice sester Wachowských, nebo povídkách Philipa K. Dicka a Raye Bradburyho. Svádí sice k nekonečným debatám, ale jakýkoliv pokus hledat v něm hlubší významy a souvislosti jenom zvýrazní jeho limity. Přes svou žánrovou a vizuální rozjívenost je tak paradoxně nakonec docela uměřený. Nejde v něm totiž o sofistikovaný nebo vrstevnatý příběh, který by provokoval prázdnými místy nebo tajemnou atmosférou, ale hlavně o obstojně fungující stroj na zábavu, z něhož se místy dost obtížně daří vykřesat ducha a emoce. Stále ovšem patří ke kvalitnímu televiznímu mainstreamu; je to divácky přístupné guilty pleasure, jehož tempo je ideální pro binge watching, a Fukunaga v něm předvádí, jak pevně drží prst na tepu doby.
Futuristický sci-fi seriál Maniac zkoumá hranice lidské psýché i popkulturní kánon. Jak hluboko do lidské duše nahlédl a proč se na něj dívat? Poslechněte si recenzi seriálu Maniac od Jarmily Křenkové.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
