Byl jsem překvapený, jak Češi na íránské filmy reagují, říká předseda Centra perské kinematografie

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Amir Endalah

Festival ÍRÁN:CI už osmým rokem přináší do Prahy a nově i do Brna a Bratislavy íránské filmy. V posledních letech se na tvorbě programu podílí i nezisková organizace Farsi Cinema Centre, která vznikla s cílem podporovat nejen íránské, ale i afghánské a tádžické filmaře. Proč Centrum perské kinematografie se sídlem v Torontu vzniklo a jak vypadá například afghánská a tádžická kinematografie? Na to jsem se ptala předsedy Farsi Cinema Centre Amira Endalaha.

Jaký byl cíl projektu Farsi Cinema Centre? Byl jste jeho součástí od počátku?

Ten nápad vznikl před třemi lety. Když jsme jako mladí filmaři jezdili na festivaly, viděli jsme další persky hovořící filmaře, kteří měli skvělé nápady i filmy a pracovali opravdu tvrdě. Ale bohužel neměli pořádnou organizaci, která by se o ně starala, vytvářela jim síť kontaktů a zprostředkovávala kontakt s ostatními filmaři nebo producenty.

Je tu celá řada perských filmů, které byly úspěšné na festivalech, zejména filmy z Íránu. Máme spoustu známých režisérů, ale taky máme spoustu nových, mladých filmařů, kteří se svou práci snaží dělat jiným stylem a vyprávět příběhy jiným způsobem. Moc jsme jich ale na festivalech neviděli. A tak jsme chtěli, aby se jim dostalo více pozornosti. Viděli jsme nějakou mezeru a říkali si, že bychom mohli vytvořit mosty mezi persky mluvícími tvůrci. Což znamená snímky od lidí z Íránu, Afghánistánu a Tádžikistánu, kteří z těchto zemí emigrovali do Evropy nebo Severní Ameriky, kde jich žije kolem deseti milionů. Řekli jsme si, že je to dobrá příležitost, aby se média dozvěděla víc o perských talentech a filmařích i mimo svět festivalů. Taky jsme si uvědomili, že někdy k integraci migrantů v nové zemi pomůže vidět, jak jsme si podobní, že se třeba podobným způsobem zamilováváme, a k tomu může pomoct film. Takže i to byl taky jeden z podnětů, proč jsme založili Farsi Cinema Centre. Rozhodli jsme se pro formu neziskové organizace se sídlem v Kanadě, protože je to nejvíc neutrální místo.

Jak se zapojujete do festivalu íránských filmů tady v Praze?

Do festivalu íránských filmů jsme se zapojili v roce 2014. Dostali jsme tady spoustu příležitostí. Praha a Česká republika jsou co do kultury opravdu hodně bohaté. Mezi oběma zeměmi neexistují viditelné podobnosti, a proto pro mě bylo ohromující, když jsem viděl, jak české publikum na íránský film reaguje. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem na jiných festivalech v západní Evropě a Severní Americe, kde jsou velké komunity persky mluvících lidí. Tady je jich ale jen málo, a přesto jsou tu vyprodané projekce a íránské filmy mají velmi dobrý ohlas. Lidé přicházejí po projekcích a chtějí s filmaři mluvit. Na počátku jsme chtěli připravit industry program, který nakonec vyústil v první íránsko-českou koprodukci, což bylo skvělé. A pak se nám podařilo propojit celou řadu českých i íránských tvůrců, aby se spolu setkali a sdíleli své nápady. No, a po čtyřech letech tady máme kolem osmi koprodukcí. Nikdy jsme netušili, že se čeští producenti budou tolik zajímat o íránský film. Zájem o íránské filmy projevila také Česká televize, takže se to hýbe kupředu.

Je pravda, že festival je v Praze dost oblíbený. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je tady několik důvodů. Nejdůležitější podle mě je, že íránské filmy mají velmi dobrou pověst, co se týče uměleckého ztvárnění. Mají velmi silný způsob vyprávění příběhu a české publikum je velmi kulturní. To je podle mě hlavní. Další věcí ale je, že navzdory určitým podobnostem je stále íránský film považován za trochu exotický. V médiích můžete o Íránu, Afghánistánu a Tádžikistánu slyšet samé špatné zprávy – o válce a podobně. Nechci říct, že problémy tohoto typu v regionu nejsou, ale myslím, že je pro české publikum zajímavé vidět, jak žijí lidé v Íránu a jak mohou být jejich problémy navzdory kulturním rozdílům podobné.

ÍRÁN:CI je festival íránského filmu, ale vy jste Farsi Cinema Centre. To znamená, že se zaměřujete nejen na íránské, ale také afghánské a tádžické filmy. Naši posluchači toho asi o afghánské a tádžické kinematografii moc nevědí. Mohl byste třeba představit nějakého autora nebo vyjádřit to, jak celkově tyto kinematografie vypadají a jak je chcete podporovat?

Afghánská a tádžická kinematografie určitě nejsou tak rozvinuté jako ta íránská. Ale letos na festivalu máme afghánský film, který se jmenuje Kábul, větrné město, a to je jeden z nejzajímavějších filmů, který jsem poslední dobou viděl. Nemáte pocit, že se díváte na afghánský film, máte pocit, že je to třeba evropský nebo francouzský nezávislý film. Je zajímavé, jak tvůrci z tohoto regionu mohou přinést úplně jiný styl vyprávění. Afghánistán a Tádžikistán mají hodně bohatou kulturní historii. My sice vidíme, jaká je tam poslední roky situace, ale to neznamená, že kulturní aktivity jsou úplně mrtvé. Takže se snažíme filmaře povzbudit a propagovat je. Filmový průmysl je v Tádžikistánu velmi nenápadný. Máme proto blog Farsi Cinema Centre a tam se snažíme psát o jejich aktivitách. Jsme teď jediní, kdo přináší zprávy v angličtině o íránské, afghánské a tádžické kinematografii. Také jsme na festival pozvali afghánské a tádžické filmaře a herce. Bylo to pro ně dojemné, říkali, že je to poprvé, kdy vidí afghánské nebo tádžické tvůrce na prestižních festivalech. Takže se snažíme vytvářet příležitosti, aby tito lidé mohli přijet a komunikovat s jinými tvůrci a sdílet své nápady třeba s potencionálními producenty nebo distribučními firmami.

S Amirem Endalahem jsem debatovala i o aktuálním stavu perského filmu nebo o tom, proč je u íránských tvůrců tak přítomné téma emancipace žen. Poslechněte si celý rozhovor.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související