„Byl jsem socialista a antikomunista. Jestli to jde dohromady,“ vzpomíná Vladimír Merta na rok 1968

„Omlouvám se všem, kdo zažili okupaci,“ uvedl se písničkář Vladimír Merta v našem studiu. „Já jsem si válel šunky na mezinárodním budovatelském táboře ve Francii.“ Už první věta naznačila, jakým směrem se bude rozhovor prokládaný živým hraním ve studiu ubírat. Student architektury Merta v roce 1968 využil příležitosti a odjel do Francie, kterou křížem krážem prostopoval. Srpnové události ho zastihli v úplně jiném světě – v rybářské vesničce Île de Sein u bretaňského pobřeží. „Můj otec, velký vlastenec, mi radil: Zůstaň ve Francii, vystuduj nějakou prestižní školu, třeba École des Beaux-Arts, ono to tady dlouho nevydrží. Až jim rupne v zádech, tak se vrátíš a tu svoji zkušenost dáš ve prospěch národa.“

Merta se z Francie vrátil o dvacet let dřív, než doporučoval jeho otec, ještě předtím ale stihl nasát revoluční atmosféru v Paříži. „Když jsem měl chvilku času, ujížděl jsem do Nanterre, kde žili revoluční studenti, kteří mlátili policajty, zapalovali auta, stavěli barikády. Měli krásné heslo – Pod dlážděním je pláž.“ Merta si tenkrát poprvé připadal jako přeuznaný člověk. „Říkali o mně, že jsem opravdový komunista z Prahy. Jim bylo jedno, že komunisti nejsme. Pro ně jsme byli živoucí zdroj informací. Komunismus jako zmaterializovaná křesťanská myšlenka byl asi tehdy strašně přitažlivý. A obávám se, že začíná být i dneska.“

„Když jsem měl chvilku času, ujížděl jsem do Nanterre, kde žili revoluční studenti, kteří mlátili policajty, zapalovali auta, stavěli barikády. Měli krásné heslo – Pod dlážděním je pláž.“ |foto:Petra Ševců, Český rozhlas

Souhrou náhod vydal Merta v Paříži svoje první album Ballades de Prague, o emigraci ale vůbec nepřemýšlel. „Uvažoval jsem o tom asi pět vteřin. Věděl jsem, že jsem figura dost depresivní, psychicky nevyrovnaná, tak jsem si to zakázal. To mi vydrželo i během normalizace. Všem lidem doporučuju poslechnout základní intuici. Žádné logické důvody neobstojí. Člověk má jít za svým snem, za svou podstatou a nikdo vám s tím nepomůže.“ Merta navíc během pobytu ve Francii zjistil ještě jednu věc: že na něj na Západě nikdo nečeká. „I kdybych se přetrhl, tak je to jiná kultura a nic jí nemůžu nabídnout, kromě těch písniček.“

Zatímco Merta nahrával v Paříži, v Československu i díky protiokupační písni Bratříčku, zavírej vrátka vystoupala nahoru folková hvězda Karla Kryla. „Kryla jsem měl rád, ale strašně jsem nenáviděl některé jeho písničky, pro takovou podivnou ubrečenost. Z Nevidomé dívky mě mohl trefit šlak. Bratříček je krásná písnička, která ale podle mého názoru nejenom vysvětlila národu, co se stalo, ale předurčila mu jeho roli. Nevzlykej, zavírej, nedá se nic dělat.“ Přesto Merta už od počátku své hudební kariéry věděl, že folkovou hudbou bude možné bojovat proti systému. „Musím se vrátit k ideálu socialismu. Bylo mi strašně blízké pojetí, že člověk má děkovat za talent, nemá ho využívat na úkor někoho nebo k vlastnímu obohacení a naopak ho má dát do služeb nějaké ideje, myšlenky nebo aspoň skupiny lidí. Byl jsem socialista a zároveň antikomunista, jestli to jde dohromady.“

Vladimír Merta|foto:Barbora Linková

Jak se Merta dívá na srpnové události dnes a jak vnímá jejich reflexi? „Mladá generace si musí položit otázku, co by oni dělali na Dubčekově místě. Já sám nevím. Obávám se, že ten Moskevský protokol bych taky podepsal, protože asi nebylo zbytí. Já jsem navíc pacifista a myslím si, že jeden život matky s dítětem nestojí za žádné politické kecy. V nejhorším bychom se naučili rusky. No a co. Rozhodně nejsem pro to, aby se střílelo do vojáků, kteří jsou zneužiti totalitní mocí.“