„Být komikem v BBC? To je chůze minovým polem,“ říká o politické korektnosti v Británii Jiří Hošek

V čem se liší české představy o Velké Británii ve srovnání s realitou?

Ta konzervativní Británie, jak se o ní hovoří, je konzervativní na čím dál menší ploše. Je sice stále konzervativní na bohatém anglickém venkově, tam ta země nedoznala příliš změn, ale ve velkých městech a mladých komunitách dostával v posledních letech britský konzervatismus na frak.

Sousloví „dostává na frak“ zní docela tvrdě. Jak sami Britové vnímají fakt, že se jim země mění před očima?

Velká Británie je teď ve fázi, kdy hledá svoji identitu. Je nutné důsledně rozlišovat mezi Angličany, Skoty, Velšany a obyvateli Severního Irska. Jestli se Češi v něčem hodně mýlí nebo si to úplně neuvědomují, tak je to fakt, že Británie není homogenní. Stejně jako v České republice už padesát kilometrů za Prahou jakýmkoliv směrem objevíte sociálně, kulturně, jazykově jinou Českou republiku, v Británii tohle platí dvojnásob.

Život v Praze taky není stejný jako život v Litvínově. To stejné asi bude platit i pro Londýn a například Sunderland…

To je dobrý příklad. Sunderland je město na severovýchodě Anglie, je to taková postindustriální oblast, která svého času velmi zchudla a teď tam funguje vůbec největší automobilka na území Spojeného království. Lidé tam opravdu mají pocit, jako by k nim to pozlátko a bohatství, které vidí z televizního zpravodajství v Londýně, nějak nedoputovalo. Přispívá to k jejich frustraci, což je velmi podobné vývoji v České republice.

Jiří Hošek v diskuzi na Radio Speed Dating|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Jak se ta frustrace z rozevírání sociálních nůžek projevuje?

Projevila se pochopitelně při hlasování v červnu roku 2016, kdy si lidé vybrali cestu brexitu. Pro mnoho lidí právě ta logika, podle které si vybrali, jaký lístek vhodí do hlasovací urny, byla takováhle: Jestliže ti, kteří se mají dobře tam daleko v Londýně a říkají, že členství v Evropské unii je super a že z toho profitujeme, já ten profit na své výplatní pásce nevidím. Takže zvolím tu druhou variantu, protože hůř už se mít nemůžu. Vystoupení Velké Británie z EU je jedním z ventilů téhle frustrace.

Jedna z kapitol nové knihy se jmenuje „Británie, rasově rovná, ale ne tak docela“ – co to znamená?

V Británii jste velmi dobře legislativně krytí coby příslušníci jakékoliv rasové menšiny. Jakmile se člověk stane terčem fyzického i slovního útoku, domůže se v téhle zemi spravedlnosti. Z hlediska zákona není brán jako občan druhé kategorie. Současně to ale neznamená, že by v Británii neexistoval latentní rasismus na lokální úrovni. Začíná to už u dětí. Na jednu stranu je jim už ve školce vštěpována myšlenka naprosté rovnosti lidí, což je záviděníhodné, ale na druhou stranu si nelze nevšimnout toho, že bílí rodiče a bílé děti drží na školních dvorcích daleko víc při sobě. Stejně tak černošští rodiče s dětmi vytvářejí zase svoje hloučky. Černošské děti daleko spíš pozvou černošské kamarády na svou narozeninovou oslavu a recipročně zase bělošské děti se spíš druží se svými bílými kamarády. Rovnost v Británii existuje, ale není absolutní.

„Na jednu stranu je jim už ve školce vštěpována myšlenka naprosté rovnosti lidí, což je záviděníhodné, ale na druhou stranu si nelze nevšimnout toho, že bílí rodiče a bílé děti drží na školních dvorcích daleko víc při sobě.“

S tím často souvisí i politická korektnost, která se v poslední době hodně řeší i v Česku. Já jsem měl vždycky pocit, že Británie je Mekkou politické korektnosti…

Ve srovnání s Českem je to supermekka. Je to země, kde se korektnost rozbujela až do absurdních rozměrů, byť americká korektnost je ještě absolutnější. V mnoha případech ve Velké Británii selský rozum vyhraje. Navážu ale na ty rasové otázky. Když jsem se pravidelně vracel do Česka, vždycky mě překvapilo, že dřív nebo později jsem slyšel nějaký rasistický vtip. To by ze sebe v Británii nikdo nevypustil ve strachu z toho, že někoho urazí a že to ten dotyčný začne řešit.

Jak po dvou letech od referenda hodnotí Britové své rozhodnutí vystoupit z Evropské unie? |foto:Český rozhlas

U nás to byla Česká soda, která už by se v tom původním formátu nejspíš nemohla vrátit na obrazovky České televize. V Británii to byla v 60. a 70. letech komediální skupina Monty Python, která si dělala legraci ze všeho, tím pádem i z menšin. Jak je to dnes v Británii se svobodou projevu a uměleckého vyjádření?

Je to velmi tenká hranice. V té podobě, v jaké Monty Python tehdy psali své skeče, to by dnes na obrazovku BBC nemohlo. Skeče, které vtipným způsobem napadají gaye, lesby, příslušníky jiných etnik a národností, to by si neobhájili.

Nedostává tím na frak typický suchý britský humor?

Často ano. Pořád si ale myslím, že ten jeho manévrovací prostor je dostatečně velký. Ale být komikem ve veřejnoprávní televizi nebo rozhlase bych přirovnal k chůzi minovým polem. Každá, i nevinně pronesená, poznámka je dnes pod neuvěřitelným drobnohledem. Píšou se stížnosti na vedení stanic, píšou se stížnosti poslancům.