„Byt neseženu, a to jsem bílá, co mají dělat Romové?“ Proč by zavírání ubytoven mělo zajímat všechny

2. červenec 2018

„Nakonec budeme žít někde ve stanech za městem,“ zoufají si lidé z ubytoven v Ústí nad Labem, kteří se museli během uplynulého měsíce vystěhovat. Nestalo se. Nikdo ale neví, co se bude dít, až zavřou další ubytovny. A podle těch, kteří situaci sledují, se zavírat budou. Odrazit se ode dna bude v Česku, alespoň na některých místech, nejspíš čím dál těžší.

„Když jsem sem jel autobusem, tak jsem ukazoval průkazku ZTP a revizorka říká: ‚Dneska ty cigáni jsou všichni ZTP.‘ Jak si to o mně může dovolit říct? Copak mě zná?! Já jsem si na šachtě odmakal jednatřicet let a nechal jsem tam zdraví!“ svěřuje se rozčíleně aktivista Josef Miker a v jedné větě bezděčně shrnuje běžnou zkušenost mnoha českých Romů. Je půlka června a před ústeckým magistrátem začíná další demonstrace spolku Na ulici nepůjdeme!, který vznikl kvůli plánovanému uzavření dvou místních ubytoven. Bydlí v nich převážně chudí Romové, ale i bílí. 25. května se dozvěděli, že se musí vystěhovat do konce června, a to bez předchozího varování.

Trh pro bílé a trh pro černé

V Ústí nad Labem se zavírají dvě ubytovny. Na snímku demonstrace na Kostelním náměstí.

Přes 200 lidí, z toho asi 80 dětí, se najednou ocitlo v bezvýchodné situaci, hrozilo jim, že skončí na ulici. Většina z nich vám poví to stejné – na ubytovně doteď bydleli proto, že jinde Romům byt nepronajmou. Romové se skutečně často stávají obětí tzv. obchodníků s chudobou, kteří vydělávají na tom, že berou zavděk i místnostmi špatné kvality v sociálně vyloučených lokalitách, za které platí i extrémně vysoké částky, poskládané z několika příjmů včetně dávek. Nic jiného jim totiž nezbývá. Stejné to bylo i na těchto ústeckých ubytovnách – Klíšské a Modré. Odborníci na problematiku sociálního bydlení už dlouho upozorňují, že v Česku existuje dvojí trh s byty, jeden pro bílé a jeden pro Romy. Případy diskriminace se zabývala i ombudsmanka.

„Já si pronajmu pěkné 3+1 na normálním sídlišti za pár tisíc, nebyl by to pro mě problém,“ vysvětluje ústecký aktivista Miroslav Brož ze spolku Konexe, jeden z iniciátorů vzniku spolku Na ulici nepůjdeme! „Romům ale takový byt nepronajmou. Musí jít pak třeba do známé vyloučené lokality Předlice, kde za jeden pokoj bez sociálního zařízení platí klidně i 12 000. Máme sice antidiskriminační zákon, ale tady v Ústí se nedodržuje.“ Ústecký magistrát s ním nesouhlasí. „Role etnického původu při shánění bytu je sporná. Máme tu velmi silnou vietnamskou komunitu, která s bydlením a začleněním do společnosti problémy nemá,“ uvedla ve vyjádření pro Radio Wave mluvčí magistrátu Romana Macová.

V Ústí nad Labem se zavírají dvě ubytovny, výhled z okna Modré ubytovny

S názory, že Romové si za neutěšenou situaci můžou sami, se setkávám i na demonstraci. „Kdyby makali, tak na to bydlení maj. To je jejich problém, že s tím nic nedělaj. Přece nemůžou celej život pobírat dávky,“ rozčiluje se jeden z přihlížejících mladíků. „Je to taky tim, že všechno zničej, takže je nikdo nechce zaměstnat. Když sháněj byt, nechal bych je, ať se prokážou, že maj nějakou práci, no,“ odpovídá jeho souputník na otázku, co mají dělat Romové, kteří pracují, a stejně se potýkají s diskriminací.

Jste Rom? Tak na shledanou

„Nemůžeme sehnat byt, i když jsme pracující,“ vypráví jednačtyřicetiletá Ilona, která žije na Klíšské s přítelkyní Janou. „Když někam zavolám, první otázka zní: Jste Romové? Pak to hned položí.“ Všichni z této ubytovny mají podobné příběhy. „Když voláme na nějaký normální byt a přijde na to, jestli jsme Romové, tak jsme bez šance,“ popisuje Josef. „Jsem vyučený malíř-lakýrník, ale ani práci v oboru nemůžu sehnat. Pro nás mají akorát údržbu městský zeleně, a za to je tak málo, že s takovýmhle nájmem se mi to vůbec nevyplatí. Dělám různý zednický nebo výkopový práce nebo něco u někoho na zahradě a podobný kšefty. Naštěstí mám dost kamarádů, takže se vždycky něco najde.“ Josefova družka pracuje jako pokojská, ale i ona se setkala při hledání práce s diskriminací. „Poslali mě z úřadu práce s žádankou do jednoho hotelu, kde jsem měla uklízet, a když mě majitel uviděl, normálně se přede mnou schoval. Teď naštěstí práci mám, tak se jí snažím držet.“

V Ústí nad Labem se zavírají dvě ubytovny, zařízení jednoho z pokojů v Modré ubytovně

Podle údajů magistrátu pobírá ze všech obyvatel obou ubytoven mzdu jen pět lidí a ostatní jsou na dávkách. Během svých návštěv jsem ovšem potkala víc než pět lidí, kteří mi tvrdili, že pracují, a to jsem navštívila jen ubytovnu v Klíšské. Bydlí tu taky dost dětí, matek na mateřské a důchodců. Je zřejmě, že většina tedy pracuje načerno. Otázka je proč. Ačkoliv oni sami tvrdí, že by nejraději měli normální zaměstnání a byt v hezké čtvrti, většina Ústeckých je přesvědčená o tom, že dávky a práce načerno obyvatelům vyloučených lokalit vyhovují.     

Příště bez doplatku

Nejsou to ale výhradně Romové, kdo na místních ubytovnách bydlí. „Jsem sice bílá, ale žije se mi tady velice dobře. Dostala jsem se sem za pět minut dvanáct, protože jsem žila s  kreténem, kterej peníze na nájem radši propil,“ vypráví mi v Klíšské důchodkyně, která se právě vrátila z procházky se psem. „Romové mi tu doslova přirostli k srdci, jsou kamarádský, hodný, život tady pro mě znova začal. Ale teď nevím, co dál. Sehnat byt je hodně těžký. Na starý kolena bych měla mít klid, a ne takovýhle starosti,“ loučí se a mizí do útrob domu.

Obyvatele ústeckých ubytoven vyděsilo a k demonstraci motivovalo hlavně to, že příkaz k vystěhování přišel od provozovatelky Ley Anderlové (ubytovny patří realitní společnosti CPI) tak náhle. Bydlení ztratilo najednou celkem 250 lidí, a to v době, kdy už ústecký magistrát v několika vyloučených lokalitách vyhlásil tzv. bezdoplatkové zóny. V těchto oblastech nemají nově příchozí ani ti, kteří se stěhují, nárok na doplatek na bydlení. Ti nejchudší si bydlení mohou dovolit jen díky němu. Zmizela tedy i možnost odstěhovat se z ubytoven například na sídliště Mojžíř, které teď spadá pod jednu z bezdoplatkových zón.

V Ústí nad Labem se zavírají dvě ubytovny

Ústecký magistrát zavedl zóny, aby omezil obchod s chudobou, doplatky totiž nejčastěji putovaly do kapsy majitelům ubytoven. Vedení města chce bránit tomu, aby do svých ubytovacích zařízení stahovali obyvatele z celé republiky a dál vydělávali na jejich možnosti doplatek od státu získávat. Na první pohled logické opatření, kterým města chtějí zabraňovat rozšiřování ghett, ale podle odborníků i některých politiků však postihuje mnohem více obyvatele ubytoven než podnikatele, kteří je jednoduše zavřou, když se jim přestanou vyplácet. Chudí zůstanou bez domova i bez možnosti jít jinam. Zákon o sociálním bydlení v Česku stále nemáme a Ústí plánuje zavést bezdoplatkovou zónu na celém svém území. Podle vyjádření magistrátu ale opatření nikoho přímo nevyhání a současnou situaci stabilizuje. 

Musíme si pomoct sami

Marek, další obyvatel Klíšské, si to nemyslí. „V celým Ústí nemůžu sehnat byt. Práci mám, ušetřil jsem si 50 tisíc na kauci, a stejně mi pak vždycky řekli, že už mají někoho jinýho. Tak já asi vezmu stan a budeme žít za městem v nějakým slumu. Nevím, kam nás chtějí dohnat,“ rozčiluje se. Marek první týdny fungoval jako mluvčí lidí z ubytoven. Pochází z České Lípy, do Ústí se přestěhoval, aby jeho děti mohly chodit do lepších škol. I za cenu toho, že nesehnali jiné bydlení než na ubytovně. Když se v Ústí potkáváme o týden později podruhé, asi v půlce června, oznamuje mi, že už byt má. Vrací se zpátky do České Lípy. Je na tom lépe než většina jeho sousedů, jeho děti ale přijdou o možnost navštěvovat sportovní školu. „Demonstrovat s ostatními ale budu dál,“ říká sebejistě.

Na další protestní akci o týden později už ho ale nepotkávám. „Bylo toho na něj moc, odjel k rodičům a úplně se odpojil,“ sdělují mi ostatní aktivisté. „Všichni na vás tlačí, média, bílí, naši, je těžký to ustát,“ vysvětluje Josef Miker, který se snaží za Romy bojovat už léta. „I my Romové se často navzájem pomlouváme, kdybychom se tak jednou spojili, abychom lidem mohli pořádně pomoct!“ rozčiluje se. Za poslední roky ale podle něj přece jen dokázali, že se za sebe umí postavit. „Povedlo se mi vychovat pár mladších aktivistů. Za svoje práva musíme bojovat, protože to za nás nikdo neudělá. Nemůžeme se pořád spolíhat na někoho jinýho, musíme se snažit především sami.“

Konec dobrý, všechno špatné?

Ubytování se nakonec podařilo sehnat skoro všem. Velký podíl na tom má místostarosta městské části Ústí nad Labem – město Karel Karika (PRO!Ústí), který se dlouhodobě vymezuje proti politice magistrátu. „Domluvil se totiž s firmou, která ubytovny provozovala a zároveň vlastní byty. Oni sami ty lidi ubytovat nechtěli, chovali se vůči nim diskriminačně, nejen vůči Romům, funguje tam tzv. sociální diskriminace, ale když s nimi jednal Karika jménem města, tak jej vzali jako partnera,“ vysvětluje novinářka Saša Uhlová, která se tématu také věnuje. Pro lidi z Klíšské a Modré tak momentálně vše skončilo víceméně dobře.

V Ústí nad Labem se zavírají dvě ubytovny

Optimismem ale nikdo nehýří, situace se může brzy opakovat na dalších místech. Případ z nedalekých Lovosic ukazuje, že lidé mohou i s dětmi skutečně ze dne na den skončit na ulici. A v Ústí se mluví o tom, že se bude rušit další ubytovna, s třemi stovkami lidí. Byty prý už ve městě podle Karla Kariky k dispozici nejsou. Stejně jako mnoho jiných českých měst se Ústí od revoluce svého bytového fondu už z velké části zbavilo.  

Ačkoliv se situace na první pohled týká jen nejchudších obyvatel, připomíná nám, že s rostoucími cenami nájmů roste i počet lidí ohrožených bytovou nouzí a nepatří mezi ně jen důchodci, samoživitelky a další nízkopříjmové skupiny. Hranice oddělující střední třídu od nižší je často tenká. Současná vláda uvažuje spíše o zpřísnění sociální politiky, například o dalším snižování doplatků na bydlení. Zákon o sociálním bydlení stále nemáme a ani rostoucí nájmy zatím nejsou politickým tématem.

 

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.