Být vděčný i za to zlé jde až s odstupem. Vděk můžeme posilovat a najít v životě více radosti

„Pěstování vděku nás může dostat z letargie, pomoci s depresí.“ Mnoho lidí hovoří o tom, že jim náročné životní situace pomohly vyrůst, jsou za ně vděční. Možná jste své kamarády viděli sklíčené nemocí, rozchodem, ztrátou zaměstnání nebo blízkého člověka. Za pár měsíců spokojeně hovoří o tom, že tragédie byla to nejlepší, co se jim v životě stalo. Pomohla jim totiž v mnoha ohledech. Mohli si uvědomit, co je pro ně opravdu důležité a na čem zbytečně lpí. Došlo jim, že během vteřiny mohou přijít o všechno, a tak jsou rádi za to, co mají tady a teď.

Čtěte také

Camino a spol. Proč lidé chodí na poutní cesty, kdy jim překáží samota a kdy klábosení?

„Lidé jsou často v hlavě, myslí si, že cítí vděk, ale je to jen myšlenka.“ Podle Petry Rauferové je skutečný vděk ten, který prožijeme. Ale i u myšlenek je dobré začít. Vděčnost můžeme pěstovat a posilovat, podobně jako svaly. Kam směřujeme svou pozornost, tam bude naše mysl častěji odbíhat. Když se budeme učit vidět na věcech to dobré, začneme to poté vnímat spontánně. Samozřejmě to neznamená problémy, obavy a temné zamknout do skříně.

Bojíme se toho, že se nám nepovede zkouška ve škole nebo prezentace v práci. Povede se. Místo radosti a prožitku vděku si ale jen rychle oddychneme a jdeme bez čekání k další výzvě. Co se ale zkusit na chvíli zastavit, prožít vděčnost, prozkoumat ji a vrátit se k ní, až se tolik dařit nebude?

Pusťte si celý Balanc o vděku, pozitivním myšlení a o zaměření své pozornosti.