Carolyn Birdsall: Vývoj kultury nacistického Německa v mnohém připomíná dnešek
Carolyn Birdsall je mediální teoretička a výzkumnice v oboru sound studies působící na amsterdamské univerzitě. Její publikace se zabývají vztahem zvuku, ideologie a médií. S autorkou knihy Nazi Soundscapes: Sound, Technology and Urban Space in Germany, 1933-1945 jsme se bavili o zvukovém prostředí nacistického Německa, propagandě nebo třeba normalizaci extremismu v minulosti i současnosti.
Mohla byste našim posluchačům přiblížit váš obor sound studies? Co tento obor pro vás znamená a jak jste se k němu dostala?
Jako studentka jsem se zabývala moderní historií a mediálními studii. Jedno dne mi jeden z mých profesorů řekl, že bude dělat výzkum, který se bude týkat jazzu a populární hudby střední a východní Evropy. Dostala jsem se tak ke knize Tuning of the World Raymonda Murraye Schafera, která je jednou ze základních publikací zabývajících se otázkou po smyslu zvuku v našem dennodenním životě. Schafer se ptá, jaký je rozdíl v tom, co slyšíme a co se vědomě rozhodneme poslouchat. Ta kniha je napsaná z aktivistických pozic, Schafer byl skladatel a environmentální aktivista, takže je v mnoha ohledech trochu těžkopádná. Mě osobně ale inspirovala k přemýšlení o minulosti z nových pozic. Začala jsem uvažovat o tom, jakou roli hraje v našem životním prostoru zvuk, co v tomto kontextu znamená ticho a hluk, a začalo mi docházet, že zvuk je zásadní v utváření vztahu mezi jednotlivcem a jeho okolím. Velmi rychle mi došlo, že zvuk zprostředkovaný médii, jako například rozhlasem, byl a je velmi důležitý aspekt při etablování politických režimů. Proto jsem se profesně začala zabývat popisem zvuku jako neodmyslitelné součásti lidské historie.
Výzkum vás dovedl do nacistického Německa. Jak byste tehdejší „zvukovou krajinu“ (soundscape) popsala a z čeho vyrůstala?
Myslím si, že je nesmírně důležité si uvědomit, že většina technik, které Nacionálně socialistická strana používala, byla přítomná už před přelomovým rokem 1933. S nacisty si spojujeme určitý typ veřejného vystupování a společenských rituálů, ať už jde třeba o pozdrav Heil Hitler, nebo třeba pouliční pochody. Velká část zdrojů jejich propagandistického repertoáru byla ale v Německu přítomná už ve dvacátých letech. V Berlíně, Mnichově, Düsseldorfu a dalších velkých městech se během dvacátých let začala objevovat takzvaná politika ulice. V těchto městech probíhaly souboje mezi ideologicky znepřátelenými proudy a politickými stranami. Levice i pravice hledaly způsoby, jakými obsadit veřejný prostor a dát tak najevo svoji dominanci. Zjednodušeně řečeno, chtěly být slyšet.
Jaké aspekty byly v tomto boji důležité? Šlo spíše o proklamaci síly a jednoty, čirou hlasitost vystupování nebo byl důležitý například text zpívaných písní?
Nacistická propaganda využívala postupy a témata, které tehdejší společnost dobře znala. Dobové propagandistické zpěvníky obsahovaly například písně, které vycházely z hymnů a dalších zpěvů křesťanské liturgie. Text těchto písní byl samozřejmě důležitý, já si ale myslím, že možná ještě důležitější byl kontext, ve kterém byly zpívány. Pomáhaly totiž vytvářet specifickou kulturu, byly zpívány kolektivně a často. Kromě nálady a pocitu sounáležitosti, které jejich masové provádění vytvářelo, pomáhaly tyto skladby organizovat veřejný život. Společný zpěv byl například součástí začátku výuky na školách, po něm se vzdávala pocta nacistické vlajce. Dennodenní zpěv vytvářel prostředí, ve kterém se všechny propagandistické elementy spojovaly v jednu společenskou a zvukovou masu, která pomáhala etablovat nacistický režim.
Jak se tedy zvukové prostředí nacistického Německa vyvíjelo?
Jedna z věcí, kterou jsem se v rámci zkoumání zvukové a mediální historie Německa před rokem 1933 zabývala, byly veřejné protesty a zárodky politiky ulice. Tato tradice vyrůstá z první světové války, během které probíhaly poměrně časté pro- i protivládní demonstrace. Zvuk, využívání městského prostoru a veřejná politika byly součástí Německa už dlouho před nástupem Hitlera k moci. Výmarská republika pak v tomto ohledu na tyto tradice navazovala, veřejný prostor byl místem mnoha politických soubojů. Zároveň s tím se v meziválečném Německu etablovaly společenské rituály, které měly za úkol připomínat první světovou válku. Ty jsou ale velmi podobné tomu, jak později nacistická strana organizuje své veřejné svátky. Je to trochu paradoxní, ale právě snahy o vytvoření struktury veřejného života směřujícího k demokratickému Německu pomohly vytvořit repertoár, který výraznou měrou přispěl k jeho konci. Myslím si, že máte v České republice v mnoha ohledech podobnou zkušenost, a bylo by skvělé, kdyby probíhal detailní výzkum toho, jak fungoval například takový Český rozhlas za první republiky a jakými proměnami prošlo jeho vysílání po roce 1938 a 1939. I když se můj výzkum primárně zabýval Německem třicátých a čtyřicátých let, tak si myslím, že se jeho výsledky dají interpretovat i obecněji. Jazyk totalitních ideologií nevzniká ve vzduchoprázdnu a často nerespektuje pravolevé dělení. Tradiční levicové písně byly apropriovány nacistickou propagandou a naopak. Myslím si, že tyto principy najdeme i mimo období, které jsem zkoumala já.
Kunsthistorička Charlotta Kotíková: Apolitické umění neexistuje. Vše, co děláme, je politika
Co je trendy v českém mladém umění a musí mít umělci vedlejšáky? Má být umění politické? Kde u nás i v USA hledat kořeny nenávisti? O umění, cenzuře i vzrůstajícím nacionalismu jsme mluvili s historičkou umění a bývalou kurátorkou Brooklyn Museum of Art Charlottou Kotíkovou.
Jak moc byl tento proces kontrolován shora a byl součástí promyšlené propagandy? Najdeme i nějaké příklady spontánních posunů ve zvukových projevech veřejnosti?
Pro nás je velmi těžké si vůbec představit každodenní život v nacistickém Německu. Představa normálního života v takovém režimu skoro zní jako protimluv. To ale vypovídá mnohé především o nás. Je přirozené, že velká část populace svým způsobem normalizovala všudypřítomné společenské a politické násilí. Klíčové je v tomto období po noci dlouhých nožů v roce 1934. Společenský narativ akcentoval ekonomický růst, ruku v ruce s tím byl kladen důraz na volný čas. My si dnes představujeme, že tehdejší společnosti dominovaly hlavně politické projevy a rasově motivované násilí. Samozřejmě byly tyto věci všudypřítomné, velmi těžko si pak ale dokážeme představit, že by se v takovémto prostředí mohl kdokoliv projevovat spontánně. Diskuze o tom, do jaké míry si lidé mysleli, že vedou normální život, je naprosto klíčová. Detailnější pohled nám totiž ukáže, že s tímto pocitem žila velká část tehdejší společnosti. Lidé se snažili vyhýbat konfrontaci s hrůzami, které se kolem nich děly. Zásadní roli také hrál pocit zvrácení neuspokojivého vývoje po konci první světové války. Část společnosti měla za to, že mají konečně dostatečný prostor pro seberealizaci. Toto bylo samozřejmě podporované i propagandou, nelze ale podceňovat roli, kterou v proměně kultury hrála spontánnost. Sice jde o spontánnost, která probíhala na poměrně úzce ideologicky vyhraněném poli, i tak ale v mnoha případech vycházela z touhy části populace mít se dobře. V literatuře najdeme nespočet příkladů, na kterých vidíme, že se lidé naprosto vědomě vyhýbali částem města, ve kterých by byli konfrontováni s protižidovským násilím nebo jinými projevy nacismu. Tento proces je nesmírně zajímavý z dnešního pohledu. I dnes můžeme pozorovat vědomé vyhýbání se nepříjemným konfrontacím se stále sílícími projevy extremismu. Dost podobnými procesy se v Evropě i mimo ni podařilo normalizovat názory, které by snad ještě před pěti lety nemohly být vnímány jako přijatelné.
Poslechněte si zbytek rozhovoru, v němž se dozvíte, jaká byla specifika nacistického režimu a jak se normalizace krajních politických názorů projevuje v našem současném nebo zvukovém prostředí či jakou roli mají dnešní sound studies.
