„Časosběru nejde dávat nějaký rastr. Začátky byly dobrodružné,“ říká Helena Třeštíková

Po letošním vyhlášení Českých lvů její jméno média zdůrazňovala v souvislosti s podpisem výzvy pro podporu České televize. Scenáristé Prezidenta Blaníka z ní udělali jednu z tváří pomyslné pražské kavárny, stala se jí prý už podruhé a ráda. Politickou sférou prošla před lety krátce na postu ministryně kultury. „Humor a nadhled pomůže ve velkých šlamastykách a tehdy jsem moc veselá nebyla,“ dodává k politickému angažmá.

„Když jsem teď, po vysílání třetího dílu, sledovala sociální sítě, měla jsem někdy z toho úplně husí kůži a přesně jsem si říkala: ‚Ježišmarja, jestli to oni čtou, tak pozdrav pánbůh, co s námi bude?‘“ Taková dilemata řeší režisérka Manželských etud, pokračujících do čtvrté dekády: jestli je vůbec možné s narůstající kritikou na internetu pokračovat v natáčení intimních zpovědí několika rodin.

Předchozí Manželské etudy po 20 letech vznikaly v letech 1999─2005, tehdy se internet stále teprve šířil českými domácnostmi, a rozhodně jsme nebyli svědky takové vlny – bohužel často i nenávistných a vulgárních – komentářů na sociálních sítích. Mohlo by jejich pročítání odradit protagonisty od dalšího pokračování?

Z cyklu Manželské etudy

„Musím říct, že jsem se jich na to radši neptala, že to ale sledují, jsem věděla, v kontaktu jsme byli. Asi před čtrnácti dny jsme měli takovou schůzku, všichni aktéři plus všichni, kdo na tom pracovali za celou dobu projektu. Hodně se nás sešlo a všichni byli velmi přátelští a milí. Téma jsem raději neotvírala, ale z náznaku mám pocit, že by snad byli ochotní pokračovat.“ Internet pochopitelně není jediná technologie, která za více než čtyřicet let režisérčiny tvorby výrazně ovlivnila zvraty v natáčení.

„Vlastně ani moc ne, jen v letadle,“ odpovídá po krátkém zamyšlení na otázku, zda vůbec někdy vypíná svůj mobilní telefon. Ten bývá od nástupu technologie v devadesátých letech tradičně v jejích snímcích poslem velkých, většinou dramatických zpráv. Ať už je na druhém konci na svobodu propuštěný recidivista René, nebo vyléčená narkomanka Mallory. 

Respektovali vaši aktéři nějaká pravidla, která jste jim nastavila, kdy se s vámi mohou spojit, nebo musela tam vůbec nějaká pravidla být?
Ne, to vůbec ne. Je to tak, jako to máte v nějakém přátelství. Pravidla být nemohou. Je to všechno volný kontakt. Nemáme s nimi žádné smlouvy na to, že s námi vydrží točit pět let. Všechno je na dobrovolné bázi, a kdyby se rozhodli v půli plánovaného času říct „Tak my končíme, nazdar!“, tak bych s tím nemohla nic dělat. Takže se snažím, aby to bylo co nejméně oficiální a co nejvíc přirozené, jako život sám.

03769550.png

Nutí mě to pak přemýšlet, jak to vypadalo předtím? Jestli jste se u časosběru dohodli, že tam bude nějaký interval šesti měsíců, a pak jste se setkali v pátek odpoledne ve tři hodiny v kavárně, nebo jak to vypadalo?
Začátky byly samozřejmě trochu složitější, protože to byla doba, kdy jednak nebyly mobilní telefony, velmi usnadňující komunikaci, a ještě k tomu většina našich hrdinů tehdy neměla ani pevný telefon, protože bydleli v nějakých příšerných bytech po babičkách. Komunikace byla daleko složitější. Nejdřív jsme se potkávali jednou po půl roce, ale pak jsem zjistila, že tomu opravdu nejde dávat nějaký rastr, že to je trochu živelnější. Tak jsme se různě navzájem snažili komunikovat. Občas oni volali mně, občas jsem jim já posílala dopisy nebo jsme přijížděli se vzkazy, kdy bychom přišli. Ty začátky byly dobrodružné.

Takže byste se v žádném případě, i když jste třeba unavená z množství SMSek a telefonátů, k těm časům nevrátila?
No, to víte, je to jako se vším. Kdykoliv něco získáváte, zároveň něco ztrácíte. To je takové moje základní heslo a platí to úplně na všechno.

Proč nenachází slavná časoměrná metoda na FAMU pokračovatele? Proč podle Třeštíkové dnes studenti umělecky dozrávají později než dříve? Co by vytkla Vítu Klusákovi za Svět podle Daliborka? A jak se jí líbí Hranice práce Apoleny Rychlíkové? Poslechněte si celý rozhovor.

  • Kultura
  • Rozhovor