Cass McCombs: Nechat přeskočit jiskru
Folková hudba je žánr, ve kterém se jednotliví hudebníci dají zaměnit snadněji než v jiných. Na první poslech zní totiž často velmi podobně, protože se pohybují uvnitř formy, která už je desítky let vytvarovaná stejně.
Fungují tu úplně jiná pravidla než v ostatních druzích hudby, čas je jakoby zastaven, ambice směřují spíše dovnitř než ven. Tyhle principy pak ovlivňují i to, jakým způsobem si posluchač vybírá svoje oblíbence. Většinou je tenhle výběr intuitivní, stačí několik povedených veršů, které v posluchači zarezonují. Svoji roli hraje hlavně charisma autora a sympatie, které k němu posluchač chová.
Při vědomí těchto faktů si člověk uvědomí, že je vlastně velmi těžké folkové nahrávky hodnotit. Těžko brát v potaz míru originality u hudby, která stojí na ose zpěv – kytara – klasicky vystavěná píseň. Konkrétní písničkář se prostě buď trefí, nebo ne. A soudě podle ohlasů na kalifornského rodáka Casse McCombse, trefuje se do vkusu více než přesně.
Tenhle písničkář, který většinu života prožil nomádským způsobem, procestoval celou Ameriku, přespával v autě, pracoval v koňských stájích nebo jako promítač filmů, se na první poslech tváří hodně nenápadně. A jeho současné album, v pořadí již šestá nahrávka nazvaná Humor Risk, na tomhle stavu nic zásadního nemění.
McCombs pokračuje tam, kde začal téměř před deseti lety. Jako autor ze staré školy vytesává intimní skladby sevřené úspornými aranžemi a nikam se nežene. Tahle upozaděnost může být často sympatická – především ve chvílích, kdy člověk potřebuje skutečně „jenom“ písničky. Přestože totiž McCombs postrádá hitové ambice, skládat prostě umí a patřičně vlastní skladby interpretovat také.
Na Humor Risk převládají pomalejší skladby, které často přetáhnou stopáž pěti minut, a ačkoliv z nich žádná vyloženě neční, třeba taková Robin Egg Blue se zahnízdí v posluchačově hlavě prakticky hned. Přesto ale není na místě instantní nadšení. Magazín Pitchfork zařazuje McCombsova alba pravidelně do výroční padesátky nejlepších desek roku, kultovní britský DJ John Peel jej nazval „brilantním autorem“. Některé písně, jako třeba Mystery Mail, se ale nepěkně vlečou, jediný kytarový riff je prostě celé neutáhne a výsledek je pak spíš monotónní. Jednoduše řečeno – pokud mezi posluchačem a autorem nepřeskočí pověstná jiskra, může se Peel, budiž mu země lehká, stavět třeba na hlavu, ale deska prošumí kolem.
Hodnocení je tentokrát nutné nechat otevřené. Cass McCombs totiž pracuje natolik křehkým a skutečně nehvězdným způsobem, že mu posluchač musí vyjít vstříc. McCombs se nechal slyšet, že až zemře, chce mít na hrobě pouze nápis „konečně doma“. Podle alba se zdá, že doma, tedy v kraji prostého písničkářství a na první poslech nenápadné hudby, už dávno je. Teď je jenom otázka, jestli bude posluchač ochotný vydat se k němu na návštěvu.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
