Čelisti o žaludech v Tugendhatce, korejských zombiích a moderním manželství

„Je to film, který má parametry evropské události, protože český režisér adaptuje knihu uznávanou v shortlistu na prestižní Man Bookerovu cenu, s top evropskými i českými herci,“ začíná pěkně o Skleněném pokoji Tomáš Stejskal. Příběh se inspiroval osudy slavné brněnské vily Tugendhat. „Spisovatel se pokoušel napsat takový ekvivalent funkcionalistické architektury ve strohých, racionálních pohledech na svět. Tohle převést do filmu není úplně jednoduché. Juliovi Ševčíkovi se nicméně nepodařilo z předlohy zachovat vůbec žádné kvality,“ říká Tomáš. Problémem je podle něj hlavně scénář, který vytvořil nezkušený britský scenárista Andrew Shaw. „Julius Ševčík není žádný patlal a herecké obsazení filmu je skutečně výborné, bohužel to ale zřejmě od základů nešlo nijak zachránit. Herci nemají co hrát. Vrcholem toho budiž Martin Hofmann, který řekne dvě repliky a pak se raději oběsí,“ uzavírá ponuře Tomáš. Na závěr recenze se moderátoři vrátili k jednomu z témat novinek Čelistí, a to k doporučení Aleše Stuchlého, který poukazuje na rostoucí zájem světové veřejnosti o superpotravinu budoucnosti – žaludy. Vítka by zajímalo, zda je možné nalézt nažky dubu také v zahradě funkcionalistického skvostu. Tomáš si myslí, že ne. Moderátoři se proto raději přesunuli k manželským etudám.

Vila Tugendhat je ve filmu Skleněný pokoj Julia Ševčíka němým svědkem úpadku kdysi výrazného tvůrce

• Upravit
• Smazat

Adaptace oblíbené knihy Simona Mawera se od samého začátku profilovala jako filmová událost, ať už mělo iluzi světovosti probouzet zasazení do prostor jedinečné vily Tugendhat, nebo mezinárodní casting doplněný o „naši spojku s Hollywoodem“ Karla Rodena. To vše pak mělo zastřešovat jméno režiséra Julia Ševčíka, jehož filmy sice trpí sestupnou tendencí, avšak který stále ještě představuje tvůrce, jenž si rád hraje s médiem filmu a nebojí se je předvádět.

„Helena Třeštíková úctyhodně završila Manželské etudy pětatřicetiletým časosběrem. Teď přichází její dcera Hana s dalšími Manželskými etudami,“ uvádí Vítek a pokládá si otázku, zda to není tak trochu zbytečné. Tonda Tesař prý expert na Manželské etudy není, myslí si ale, že slavná Třeštíkové časosběrná metoda je dnes už trošku vyčerpaná. „Nová generace ukazuje, že metoda je strašně závislá na tom, jak velké štěstí ten autor má na momenty. Materiál není nezajímavý, ale způsob, jakým ho Hana Třeštíková zpracovává, je velmi povrchní a těkavý. To je ale čistě na vině časosběrné metody,“ myslí si Tonda. Tomáš si myslí, že to určitou hodnotu má. „Můžeme porovnat, jak se život v některých ohledech vlastně liší. V původních etudách to vždycky začínalo svatbou, tady svatba přichází až po 6 letech vztahu. S tématem současného nastavení vztahů se tam pracuje. Ale pokud někoho sleduju 7 let a nepodaří se mi zachytit o tolik víc, než se podaří nějaké reality show na mnohem kratším prostoru… Tohle je takové jízlivé rýpnutí o tom, kam až ta metoda může dospět,“ říká Tomáš. Vítek si zase myslí, že metoda by se mohla přestat odbývat otázkou „tak jak se daří“, ale zároveň se etud v jedné věci zastává. „Pro mě to vždycky bylo zajímavou studií dvou charakterů. Je to univerzální příběh o střetu dvou odlišných povah, které prožívají společný čas odlišným pohledem. Určité dokumentaristické vidění v tom je. Proto se mi nelíbilo, když jste zmiňovali třeba Výměnu manželek. Třeštíková je nebere jako podivíny, ale snaží se o hlubší empatii. Uznávám, že to se příliš nedaří, ale postavy jsou zajímavé a na tom vždycky etudy stály,“ myslí si Vítek.