Čelisti: Pěkně blbě na lodi z Dunkerku a tisíc Valeriánů

Z filmu Valerián
Z filmu Valerián

Velké letní premiéry připlouvají do českých kin se stejnou nevyhnutelností jako mrtvá těla vojáků na pláže severní Francie v roce 1940. Hlavním tématem těchto Čelistí se stal samozřejmě velmi očekávaný válečný snímek režiséra Christophera Nolana Dunkerk.

Než se k němu však moderátoři Aleš Stuchlý a Daniel Řehák za asistence filmového publicisty Antonína Tesaře probojovali, museli v novinkovém vstupu zavzpomínat na nedávno zesnulého otce všech zombií George A. Romera, a to zcela bez cynismu. Antonín Tesař doplnil smutný pohled na filmografii stvořitele Noci oživlých mrtvol ještě jednou smrtničkou, totiž vzpomínkou na herce Martina Landaua, jehož nedávno završené životní dílo skýtá nejeden snímek úsměvný, stejně jako strašný a úchvatný.

Daniel ocenil lehkou letní komedii Pěkně blbě, kde se sice sem tam padá do kómatu vlivem neznámé nákazy, ale život jde dál a hlavně že je legrace. Herec a scenárista Kumail Nandijani spolu se svou partnerkou Emily V. Gordon odhalili nesnadné první etapy svého vztahu a vytvořili libreto, jež je neseno nenuceností, citem pro dobré hlášky a na americkou komedii neobvyklou upřímností. Fráze „feel good movie“ v tomto případě není sprostým slovem. Zcela služebná režie Michaela Showaltera snímku nijak neubližuje a je jisté, že o Nandijanim uslyšíme ještě jinak než pouze v souvislosti se seriálem Silicon Valley, který ho proslavil.

S Antonínem Tesařem jsme vystoupali ke hvězdám, kde řádí zpovykaný federální agent Valerián a jeho o něco schopnější a zejména sympatičtější partnerka Laureline. Dodržování hodnotového žebříčku multikulturního megaverza je stejně tak složité jako vzdát hold klasickému francouzskému sci-fi komiksu a vybalancovat přitom obří nápaditost, grotesknost a dětinskou naivitu s neskrývaným nadužíváním klišé. Režisér Luc Besson v tomto úkolu uspěl jen částečně, a i když stvořil vesmír, jenž by – společné s úvodní sekvencí – mohli bez ostychu vystavovat v Louvru, chemii hrdinského páru na plátno přenést nedokázal, podobně jako nenaplnil touhu náročnějších diváků po smysluplnějším příběhu. Jeho nestárnoucí snímek Pátý element tak zůstává nesesazen z pomyslného trůnu velkolepé evropské sci-fi.

Ačkoli se všude píše, že Dunkerk je dosud nejlepším snímkem režiséra Christophera Nolana, Čelisti Radia Wave se proti tomuto odvážnému tvrzení, i s přihlédnutím k nesporným kvalitám tohoto díla, přece jen musely vymezit. Debata, která se snaží komplexně zkonstruovanou hru s časem a živly hodnotit z více úhlů, je překvapivě kontroverzní. Obzvlášť u snímku, kterému se zatím dostává tak širokého kritického a diváckého přijetí, je hledání ne zcela subjektivních kladů a záporů Nolanovy intimní epiky docela ošidné. Tikot hodin ve třech tempech a střih do taktu basové filharmonie Hanse Zimmera může působit jako souhra géniů, nebo přehlídka filmařských berliček. Jak to dopadlo, si můžete poslechnout na vlastní uši…