Čelisti: Polská Poslední rodina zázraky na počkání nesvede

12. květen 2017
Z filmu Poslední rodina

Když už má nějaký film hype, je třeba pořádně se do něj zakousnout. To platí o chváleném debutu Poslední rodina a do značné míry i o překvapivém vítězi Oscara, íránském dramatu Klient.

Po obvyklém novinkovém naostření chrupu, v němž se to hemžilo ústřely Johnny Deppa a celou řadou očekávaných i neočekávaných sequelů, porcujeme první sousto. Ano, je to pokračování, jak jinak. Pokračování úspěšné komiksové adaptace Strážci galaxie, která před časem bodovala hrdinným mývalem, hláškujícím stromem a chodící hromadou testosteronu, která, podobně jako Ladislav Jákl, nerozumí humoru. Svěží sci-fi komedie Jamese Gunna ve druhém vydání očekávaně opakuje vše dobré, přidává víc sentimentu a také víc pocitu, že opakované nápady ztrácejí drápy.

Pořádný drápanec na festivalovém okruhu i v tzv. award season zanechal íránský filmař Asghar Farhadi, který letos neočekávaně zmnožil svou oscarovou sbírku. Jako první režisér má totiž ve vitríně hned dvě sošky za nejlepší cizojazyčný film. O první za Rozchod Nádera a Simin není sporu, náš vztah s dvojicí rozhádaných manželů je i po letech pevný. Klient je složitější případ vystavěný na podobném půdorysu. Ale zatímco Náder a Simin řešili vztahovou krizi ve filmu, který nás nekompromisně vtáhl, v Klientovi je trochu cítit snaha i autor-konstruktér.

z filmu Klient

Pravidelnou porci voyeurství v proskleném studiu, kterou tentokrát zpestřil i korzující Mistr Jan Přeučil (naši ležérní jarní rétoriku ocenil satanským šklebem), korunoval výlet do Polska, kde se v posledních letech pěstuje tzv. paneláková spiritualita. Mladí filmaři zkoumají lidské exempláře ve stísněných prostorech komunistických velkostaveb. Debutující Jan P. Matuszynski natočil „bytovou biografii“ rodiny malíře Zdzisława Beksińského. Navzdory sympatické svéhlavosti v dodržení klaustrofobického konceptu v nás převažují pochyby nad strukturou, tempem i pozorovatelskou hloubkou. Poslední rodina trochu přehnaně spoléhá na šokující efekt některých scén a ráda se kochá excesy uhozených figur.

Nic proti tomu. Není tajemstvím, že i my své blízké nahráváme (Dan zásadně na cimrmanovskou VHSku) a své rodiče terorizujeme nečekanými demolicemi kuchyní. Ale od filmu s takovou pověstí jsme přeci jen čekali víc než sbírku sympatických anamnéz.

Příště poletíme s poslední rodinou Ridleyho Scotta vymalovat Vetřelce. Vít s Alešem před ním ovšem utečou na canneský festival, Dan bude shánět hosty. Pokud vám bude volat neznámé číslo, odpojte si telefon.

Čelisti: váš něžný earhugger.

Další články autora