Čelisti: Punk, co doopravdy není mrtvý, klony, které mrtvé jsou, a tipy z letošního Febiofestu
Aleš s Vítkem si tentokrát pozvali do Čelistí Šárku Gmiterkovou. Po nezbytném oželení zemřelého Daniela Nekonečného si Aleš s Vítkem přiznali, že by neobstáli v souboji s punkovou návrhářskou ikonou Vivienne Westwood a že je to tak správně. Šárka zase připustila, že svět nepotřebuje více Alešů Stuchlých po zhlédnutí filmu My. Na závěr nabídli tipy na letošní Febiofest.
Aleš, Vítek a Šárka se nejprve podívali na film Westwood: Punk. Icon. Activist režisérky Lorny Tucker. „Značka Vivienne Westwood nepatří pod žádný konglomerát, je soběstačná. Film tak rozevírá málo reflektovanou otázku udržitelnosti principů značky při expanzi, udržitelnosti etických a ekologických zásad. To je poměrně nové téma a podobné filmy ze zákulisí módy tohle málokdy řeší,“ říká Šárka. Aleš si myslí, že filmy o návrhářích jsou většinou o osobnostech, které začínaly jako outsideři, excentričtí lidé. „Je zajímavé zaměřit se na to, jak velký měla Vivienne Westwood dopad na celou punkovou subkulturu. Její věci, které máme spojené s šedesátými lety, stále přetrvávají a vracejí se,“ říká Vítek. Aleš si zase myslí, že by silná žena Vivienne Westwood jeho i Vítka přeprala. Velmi rychle a zaslouženě. „Stejně jako Alexander McQueen se vypracovala z dělnické vrstvy, nicméně jí bude brzy 80 let a stále pracuje a tvoří,“ uzavírá Šárka.
Drama Kdyby ulice Beale mohla mluvit pojímá utlačování Afroameričanů jako filmové blues
Drama Kdyby ulice Beale mohla mluvit se pravidelně objevovalo na seznamech filmů, které porotci letošních Oscarů trestuhodně opomenuli. Příběh vztahu dvou mladých lidí z Harlemu, který je přerván křivým obviněním jednoho z nich ze znásilnění, patřil k nejoceňovanějším afroamerickým filmům loňského roku. Když ho teď na festivalu Febiofest máme možnost vidět, můžeme dát kritikům oscarové Akademie zapravdu.
„Na světě je místo jen pro jednoho Aleše Stuchlého,“ tvrdí Šárka, zejména po zhlédnutí hororu Jordana Peelea My. „Jeho film Get Out z roku 2017 byl strašně přesný, vyvážený mezi vážností a vtipem. Peele dokázal přepínat mezi rodinnou komedií, společenskou metaforou nebo hororem, to bylo obdivuhodné. Při sledování filmu My jsem měl pocit, že už cítil společenskou objednávku, že se od něj očekává, že natočí žánrovku s twistem,“ říká Vítek. „Přešpekulovaný film. Autor je evidentně nesmírně inteligentní člověk se smyslem pro humor. Tento tvar se mu ale rozvezl pod rukama,“ dodává Aleš. Film je podle Vítka jeden z home invasion filmů – rodinu navštíví nežádaní návštěvníci, kteří je začnou terorizovat. „Jordan Peele o hororu uvažuje v meta rovině. Vezme známé věci a zkombinuje je v poměrně originálním poměru. Film My spočívá v tom, že přicházejí zrcadlové odrazy nás samotných. V tomto mi to připadá problematické. Když se snažím dobrat, kam Peele odkazuje a jakou formu metafory o současné společnosti má tohle vytvářet, ocitám se na nejistém poli, kde se výklady neustále mění a žádný není uspokojující,“ říká Vítek.
Na závěr se všichni tři podívali na tipy na letošní Febiofest. Jak se moderátorům líbil například snímek Angelo, High life nebo Punk je hned! A kdo z členů Čelistí praktikuje manspreading, si poslechněte v pořadu Čelisti!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
