Čelistní sání z Cannes 1: Noční retro káva s Woody Allenem
O rok starší a několik magnetických rezonancí moudřejší Čelisti se včera opět zahryzly do nejvýznamnější filmové události roku – festivalu v Cannes. Zahajovací gala nás prostřednictvím nového snímku Woodyho Allena vrátilo do 30. let minulého století a byla to stylová volba: canneská přehlídka totiž v mnoha ohledech zkoumá prvek nahodilosti se stejnou vytrvalostí jako americký klasik.
Na Allenovu novinku Café Society jsme totiž navzdory pozvánce museli vystát opět nový druh fronty, který svou podivnou lasturovitou strukturou i nejasnými pravidly připomínal život v podobě, v jaké ho tento tvůrce zpravidla předkládá: jako zlomyslný a nevyzpytatelný (byť určitě ne tak dlouhý). Předpůlnoční čekání nicméně nakonec mělo smysl: slavný filmový satirik se na prahu osmdesátky představil sice ve značně nostalgickém, ale zároveň svěžím a důvtipném modu.
Témata a motivy jeho filmů už jsou naprostou konstantou a Allenovo šarmantní, byť těkavé ohlédnutí za zlatou érou Hollywoodu není výjimkou: nejde tu o nic menšího než o opětovanou, ale nešťastnou lásku, ambice, osud, vinu, smrt – a život. Allena stále zajímá napětí mezi skutečností a iluzemi o sobě i ostatních, existenciální konflikty konfrontované se sarkasticky komentovanou židovskou tradicí, tenze mezi příslušníky různých společenských vrstev a samozřejmě také podvratná role náhody. Poprvé se ale v jeho filmu objevuje chameleon Steve Carell a také duo Kristen Stewart a Jesse Eisenberg, jejichž výkony jsou v každém ohledu famózní a kteří dodávají i schematičtějším momentům filmu obrovskou vitalitu. Zejména pro posledně jmenovaného představuje hlavní role neurotického Bobbyho, který se ze zasněného romantika přerodí v deziluzivní kopii svého manipulativního strýce, prozatímní vrchol jeho kariéry.
Nejcitelnější předností mistrovy elegantní dobové hříčky ale i tak zůstává kamera nestora Vittoria Storara (Poslední tango v Paříži, Apocalypse Now), který poprvé ve svém životě natáčel na digitální materiál, přičemž výsledek se svou ladností a kompoziční nápaditostí může směle měřit s vrcholy Allenovy filmografie (např. Manhattan). Vedle nečekané dynamičnosti kamery, která chytře umocňuje jak oslňující, tak i potenciálně dusivý efekt interiérů, lze obdivovat hlavně půvab sépiových tónů obrazů New Yorku a úchvatné proměny barevného spektra ve scénách evokujících pompézní hollywoodský glamour.
Snímek Café Society, v němž si Allen přidělil roli svrchovaného vypravěče, je zároveň blížencem jeho vrcholných břitkých „moralit“ typu Zločiny a poklesky nebo Manželé a manželky (jakkoli nedosahuje jejich dramaturgické ucelenosti a hloubky) i lehce turistických retro komedií typu Půlnoc v Paříži. Přestože je v něm tím pádem k nalezení jen máloco skutečně překvapivého, jde o vítaný příspěvek k autorovým celoživotním obsesím: životnost v něm totiž zpravidla vítězí nad scenáristickou mechaničností a ostrovtip („Too bad Jews don’t have an afterlife. They’d get a lot of business.“) bohatě vyvažuje drobné přešlapy v nastaveném tónu. Svěží lehkonohost tu navíc ústí do melancholie, která nás z iluzorního světa vyvádí zpátky do bolestivé reality, v níž některé pocity zkrátka nikdy nezmizí.
„Žij každý den tak, jako by to byl tvůj poslední, a jednoho dne budeš mít pravdu,“ zazní tu v jednu chvíli z útrob židovské domácnosti. Woody Allen jako by chrlil každý rok nový film s podobným vědomím – něco mi ale říká, že pobytem v Café Society jeho zábavné věštění z lógru života ještě zdaleka nekončí.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
