Čepčení nevěsty byl nejmagičtější moment tradiční svatby, říká etnoložka Martina Pavlicová

Můžete našim posluchačům vysvětlit, co je to etnochoreologie?

Etnochoreologie je věda o lidovém tanci. Už od konce devatenáctého století to byl zájem o lidový tanec venkovských vrstev. Pokud tedy mluvíme o českém prostředí, zapisovaly se tance na venkově a postupně se vydávaly jejich sbírky. Posluchači můžou znát termín taneční folkloristika, který je téměř synonymum, ale etnochoreologie do sebe zahrnuje i tance mimo venkov. Může se jednat o fenomén tanečních nebo výzkum na diskotékách. 

S jakými tradicemi se v československém kontextu při studiu lidového tance konkrétně setkáváme?

Taneční folkloristika se vyvíjela jako česká a slovenská ve velmi blízkých vztazích. Zejména v padesátých letech, kdy se obor v rámci současné etnologie začal formovat na akademických pracovištích. Badatelé vyráželi do terénu a sbírali poslední pozůstatky lidových tradic. Ale nebylo to ještě v úplně odborných obrysech. Spíš byli různí zájemci, většinou intelektuálové, kteří si uvědomovali, že venkov s tradiční kulturou se mění a nastupuje kultura masová, která tradiční projevy vytlačuje. Tehdy začaly vznikat první zápisy a sbírky lidových tanců.

Martina Pavlicová|foto:archiv Martiny Pavlicové

Později, od padesátých let minulého století, začíná studium nejenom původních lidových tradic, ale také podob, kde jsou přenášeny do takzvané druhé existence. Zkráceně, do oblasti, které říkáme folklorismus. 

A folklor a folklorismus se liší v čem?

Folklor je souhrn tradic venkovské kultury. Ať už se jedná o tradice hudební, taneční, slovesné, nebo dramatické (a patří tam také dětský folklor). Folklorismus je potom druhá existence těchto tradic; od okamžiku, kdy tradice na venkově ve svém původním prostředí doznívaly, odcházely nebo mizely. Vlivem intelektuálů a zájemců o lidovou kulturu se zbytky starých tanců nacvičovaly a předváděly na pódiích. A zde vidíme počátek folklorního hnutí.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že nehmotné dědictví musí být udržováno zevnitř. Jsou komunity, kterým se daří zachovávat tradici tance živou?

Zmínila jste nehmotné kulturní dědictví a to je koncept, který se vyvinul asi před dvaceti lety. Je to ještě něco jiného než folklor a folklorismus. Umožňuje nám zkoumat lidovou tradici jak v původním, tak přeneseném prostředí a zejména zaznamenávat snahy o její zachování.

Slovácký kroj|foto:Karolina Ketmanová

Je několik podmínek, které se týkají všech seznamů nehmotného dědictví vytvářených organizací UNESCO. Každý jev pro zapsání musí splňovat jisté parametry historického významu, být součástí tradičního kulturního systému a také předáván generacemi. Nejedná se ale o zásah instituce zvenčí, musí žít přímo ve vědomí samotných nositelů, kteří ho chtějí udržovat živý jako součást vlastního dědictví. 

Osobně mě fascinuje, že se jedná o nehmotné kulturní dědictví, a přitom se dotýká těl nás všech. Přemýšlíte o tom někdy?

Jednu svou studii jsem nazvala Tanec jako emoce a vnímám to tak. Úplný základ je, že člověk se tancem vyjadřoval. Ať už se jednalo o lidové tance, starší párové, točivé, novější figurální, nebo tance společenské, které pronikaly na venkovské zábavy. Tanec je velmi silný výrazový prostředek, protože se odehrává beze slov (pokud pomineme texty písní) a člověk ze sebe dostává často hlavně radostné pocity. Ale může se samozřejmě vytancovat a vyzpívat i z frustrací, které ho v jeho životě provázejí.