„Češi jezdí pomáhat uprchlíkům frustrovaní z domácí nenávistné atmosféry,“ říká redaktorka

Kde přesně jsi byla a jak se tam pomáhalo?
Byli jsme na záchytném místě blízko vesnice Röszke, kde policie uprchlíky zastavovala a snažila se je odsud odvážet do sběrných táborů. To místo není ničím zvláštní, je to prostě pole, na kterém se kříží vlaková trať a silnice. Po trati sem přicházeli uprchlíci, kvůli kolejím byla nedaleko odsud až do dnešní půlnoci díra v plotě z ostnatých drátů, kterými Maďaři obehnali hranici. Díra je dost nepřesné označení, zkrátka ten plot, který nechala maďarská vláda zbudovat, nebyl v těchto místech kvůli vlakové trati dokončený, proto po ní přicházeli uprchlíci do blízkosti Röszke, kde je policisté zastavovali. Když jsme tam přijeli před týdnem, tak tam byli jen policisté, kteří blokovali cestu zástupům uprchlíků, jeden stan s potravinami, jeden stan se zdravotnickou pomocí a pár toitoiek. Během týdne se ale na tom místě rozrostl opravdový improvizovaný tábor. Rozdávala se tam voda, jídlo, v dešti pláštěnky, teplé oblečení, když byla zima, stany, přikrývky, spacáky. Uprchlíci jsou často na cestě několik týdnů v kuse, takže tenhle druh pomoci je pro ně dost důležitý. Taky se ukázalo být dost potřebné s nimi mluvit, snažit se jim dávat alespoň nějaké ověřené informace, bavit se s dětmi, uklidňovat je.

Čtěte také

Situace se na jihu Maďarska dost často měnila, jak přesně a jak to tam vypadá teď?
Měnilo se chování policie, která postupně polevovala. Ještě před týdnem se zdálo, že z Röszke nikoho nechtějí pustit, ale postupně se jim zástupy uprchlíků trochu vymykaly z rukou. Spousta lidí odsud utekla, pak už měli policisté asi trochu jiné rozkazy, nakonec jen organizovali nastupování do autobusů, které odvážely uprchlíky do sběrných táborů. Chování uprchlíků bylo taky různé, hodně jich utíkalo, a to kvůli tomu, že nechtěli být registrovaní v Maďarsku. Podle Dublinské úmluvy platí, že země, ve které je uprchlík registrován, mu poskytuje azyl – všichni ale chtějí do Německa. Mnoho z nich se ale nechalo do táborů odvážet, slíbili jim, že když se nechají odvézt, půjde to rychle a brzy je z táborů pustí do Německa. Někteří byli tak unavení, že by se možná nechali odvézt kamkoliv. Posledních pár dní už je policisté odváželi prý až k rakouským hranicím, už se neregistrovalo. No a dnes už může být všechno o dost jiné, kvůli tomu, že se o půlnoci uzavřely hranice se Srbskem.

Uprchlíci na cestě přes Řecko, Balkán a Maďarsko do Německa|foto: Petr Vavrouška

Jak se z takového místa utíká?
Snadno, tohle místo nebylo nijak ohraničené, policie se držela podél silnice, stačilo se jí obloukem vyhnout. Pár dní po našem příjezdu už jste klidně mohli procházet i metr kolem policie a stejně se zase sebrat, vrátit a jít jinudy. Pokud se ale člověk rozhodl nenastoupit do policejních autobusů a utéct, čekala ho další dlouhá cesta pěšky. Vlaky kvůli uprchlíkům nevyjížděly, taxíky odmítaly pro běžence přijet, tipla bych si, že dostat se na autobus pro ně bylo taky složité, snažili se proto po kolejích nebo kolem silnice dostat do Szegedu nebo jiného většího města, odtud potom k hranicím. Byli samozřejmě lidé, kteří se uprchlíkům rozhodli pomoct a převézt je třeba až do Rakouska, ode dneška je ale pomoc uprchlíkům postavená mimo zákon, takže ty, kteří v těchto dnech budou ještě překonávat tu vzdálenost do Rakouska, už asi sveze jen málokdo.

Čtěte také

Mluvila jsi s některými uprchlíky?
Ano, většina lidí procházejících přes Maďarsko jsou Syřané, jako každá skupina lidí jsou hlavně různí. Někteří na tom byli velmi špatně, někteří měli ještě sil dost, rodinám s malými dětmi se pochopitelně utíká hůř než mladým klukům. A rodin s dětmi tam bylo opravdu hodně. Často spolu šly několikagenerační rodiny, které svůj odchod z domova zdůvodňovaly jednoduše tím, že kdo v Sýrii zůstane, bude zabit. Jsou to často lidé, kteří prostě neměli jinou možnost, lidé, kterým už někoho zabili. Potkala jsem uprchlíka z města Kobani, ze kterého zbyly ruiny poté, co ho po dlouhých bojích nad Islámským státem vybojovala kurdská armáda. Lidi z Damašku, z Allepa, kteří by ze všeho nejraději zůstali tam, kde se narodili, ale zůstat tam prostě znamená pravděpodobně umřít. Potkala jsem i rodinu křesťanů ze Sýrie, která měla při tom všem docela dobrou náladu, věřili, že všechno zvládnou a jejich synové budou v Německu studovat medicínu. Neměli s sebou nic, říkali, že v Turecku je donutili vyhodit všechna zavazadla do moře.

Uprchlíci na cestě přes Řecko, Balkán a Maďarsko do Německa|foto: Petr Vavrouška

Jak se k návalu uprchlíků staví Maďaři?
Určitě je spousta lidí kromě svého vlastního strachu a předsudků ovlivněná maďarskými vládními kampaněmi, u silnic tam můžete narazit na billboardy, které v maďarštině sdělují hesla jako „pokud jste přišli do naší země, neberte nám práci“. Zmiňují se taky o infekcích, nemocech, které uprchlíci po Maďarsku mají roznášet, to je hodně rozšířená pověra. Taky jsme viděli místní lidi ve vesnici Röszke, jak na uprchlíky pokřikují, troubí na ně. Naproti tomu v Budapešti je přijali hodně dojemně, na nádraží Keleti, které bylo před několika týdny přeplněné, když odsud přestaly jezdit vlaky, je dnes centrum dobrovolnické pomoci. Občas se zdá, že je tam víc dobrovolníků než uprchlíků, děcka tam hrají volejbal, vymalovávají, skupinky tančí a zpívají a o víkendu se přímo před budovou nádraží konaly koncerty na velkém pódiu s nápisem Refugees Welcome.

Podle různých zpráv se v souvislosti s distribucí pomoci objevilo dost problémů, jaké konkrétně?
Problémy souvisí s tím, že pomoc v Röszke a ostatních místech dodaly jednotlivé neziskovky a narychlo zorganizované skupinky přátel a známých, prostě soukromé osoby, skupiny a organizace, které tak suplují oficiální struktury. Je pochopitelné, že pomoc byla tím pádem často chaotická, lidé na místo přiváželi spoustu věcí, občas se stalo, že náklad složili a odjeli, na místě byl často něčeho přebytek, něčeho nedostatek a zároveň obrovský nepořádek. Je to logické, střídají se tam skupiny lidí, kteří tu přespí, nají se, odpočinou si a pak musí dál, věci si nemohou brát s sebou, za prvé jsou těžké, za druhé například do táborů je s nimi nepustí, používat některé věci víckrát by bylo i nehygienické, vzhledem k tomu, v jakých polních podmínkách všechno probíhá. V lecčems tak mohl být chaos, dobrovolníci na to ale zareagovali velmi dobře a brzy si začali vyměňovat informace o tom, co kam vozit a jak věci distribuovat.

Uprchlíci na cestě přes Řecko, Balkán a Maďarsko do Německa|foto: Petr Vavrouška

Jaká je podle tebe česká reakce na události v Maďarsku?
Českých dobrovolníků bylo a je v Maďarsku i jinde spousta, odjelo tam hodně lidí s dodávkami plnými věcí, lidé, kteří na místě vaří, uklízí, pomáhají uprchlíkům, mluví s nimi, ošetřují je. Myslím, že jejich chování je často reakcí na to, jak se v ČR o uprchlících mluví, a na postoj české vlády. Cítí se tolik frustrovaní nenávistnými reakcemi ve stylu „nikdo je sem nezval“, že zkrátka reagují konkrétní pomocí na konkrétních místech. Tristní je u nás, jakým způsobem o uprchlické krizi informují média, ochotná rozšiřovat pověry a nesnášenlivé výkřiky, to samozřejmě není žádná novinka. Viděla jsem včera video známého fotoreportéra, který v něm ukazuje spacáky a stany, které uprchlíci nechávají na místě, nebo to, jak pálí přikrývky a karimatky na ohni. Za prvé je neuvěřitelné, že v reportáži o desítkách tisíc lidí v obrovském neštěstí, se kterými se v Maďarsku zachází příšerným způsobem, se místo nich věnuje karimatkám a spacákům. Za druhé se zdá nemožné, že by si člověk, který byl v místech mnoha světových konfliktů, neuvědomoval, že vystresovaní, hladoví lidé na útěku holt po sobě nemají jak uklidit. Novináři mohou takto velmi snadno rozšiřovat ty nejběžnější nenávistné obývákové řeči.